Současná česká poezie je nepřehlédnutelná, má své čtenáře a posluchače. A také své překladatele: například německy vyšlo v posledních letech slušné množství českých básníků. V časopisech, antologiích i v samostatných sbírkách a výborech. Tomu, jakým způsobem básně vypovídají o světě, se vůbec nic nepodobá. Kdo chce vědět a vidět, jak jazyk, který denně používá, vyhlíží v celé své kráse i hrůze, měl by číst verše. A především ty nové. Jeho řeč pak třeba bude skromnější, přesnější, ostražitější. Básník, prozaik a dramaturg literární kavárny Fra Petr Borkovec připravil pro magazín ego! cyklus, v němž představuje výběr českých básníků. Spíš mladších. A velice různorodých! Rubriku fotografiemi provází Radek Brousil.
V básnickém cyklu představujeme tyto autory:

◼ Jakub Řehák
◼ Jonáš Hájek
◼ Jitka N. Srbová
◼ Adam Borzič
◼ Martin Poch
◼ Elsa Aids
◼ Kamil Bouška
◼ Miroslav Olšovský
◼ Milan Děžinský
◼ Marie Iljašenko
◼ Luboš Svoboda

Inventura

Ty se na mě zlobíš? Ale proč? Kvůli čemu? Kvůli čemu se na mě zlobíš? Proč se na mě zlobíš? Zlobíš se na mě kvůli tomu, nebo kvůli tomu? Anebo kvůli něčemu jinému? Je v tom ještě něco jiného? Prosím tě, můžeš mi to říct? A prosím tě, můžeš mi to aspoň naznačit? Chápeš, já nevím, kvůli čemu to je, nenapadá mě žádný důvod, já vůbec nevím, co jsem provedl, co jsem provedl tak hrozného? Prosím tě, proč mi to nechceš říct? Proč mi neřekneš aspoň, kvůli čemu se na mě zlobíš? Já nevím… můžu s tím něco udělat? Chápeš, když mi neřekneš, kvůli čemu se na mě zlobíš, tak jak to můžu změnit? Co s tím můžu dělat? Jak to mám napravit? Prosím tě, můžeš mi to říct? Prosím tě, řekni mi to, řekni mi, co se děje, chápeš, já vůbec nevím, co se děje, prosím tě, co se stalo? Co se stalo? Když si to neřekneme, tak jak se to má změnit? Jak? Co mám udělat? Mám tohle přemístit tam? Ne? Tak něco jiného jinam? Řekni mi to, prosím tě, řekni mi to… chápeš, záleží mi na tobě… Proč mi to nechceš říct? Proč? Copak tobě na tom nezáleží? Copak tobě je to jedno? Copak tobě na nás nezáleží? Já vůbec nevím, o co jde, kdybych s tím mohl něco udělat, ale jak s tím mám něco dělat, když mi neřekneš, o co jde? A prosím tě, můžeš mi to odpustit? Já sice nevím co, ale tak mi to prosím odpusť, odpusť mi to, já ti přeci nechtěl ublížit, urazil jsem tě snad nějak? Řekl jsem něco, co tě urazilo? Nebo jsem někomu řekl něco, co jsem neměl? Ale já vůbec nevím, co, chápeš, já vůbec nevím, co jsem udělal… já bych to rád nějak… ale nevím, co a jak, chápeš, já to nevím… Můžeš mi to, prosím tě, říct? Jak mám vědět, co jsem udělal, když se mnou nemluvíš? Prosím tě, mluv se mnou! Mluv se mnou! Nemůžeme to změnit, když se mnou nebudeš mluvit… Jak mám vědět, co mám dělat jinak, když mi to neřekneš? Záleží mi na tobě, copak nevidíš, že mi na tobě záleží? Prosím tě, řekni mi, o co jde, řekni mi to, a já udělám všechno, abych to změnil… Co jsem udělal tak hrozného, že se mnou nemluvíš? Je to kvůli té pistoli? Ano? Zlobíš se na mě kvůli tomu, že jsem ti držel u hlavy pistoli? Ano, držel jsem ti u hlavy pistoli, dobře, přiznávám, ale ta pistole byla jenom hračka, rozumíš? Že jsem na tebe vystřelil? No dobře, vystřelil jsem na tebe z pistole, ano, držel jsem ti u hlavy pistoli a vystřelil, ale ta pistole byla hračka, nikdy bych ti opravdu neublížil, rozumíš, nikdy, záleží mi na tobě, ano, přiznávám, vystřelil jsem na tebe z pistole, ale miluju tě, slyšíš mě? Miluju tě, miluju, copak to nevidíš? Jsem přeci taky jenom člověk… Miluju tě! Promiň! Prosím tě, promiň mi to, miluju tě! Promiň mi to! Miluju tě! Promiň mi to!

reklama
reklama

Báseň je publikována poprvé.

Kamil Bouška (1979)

vydal sbírky Oheň po slavnosti (2011) a Hemisféry (2015). Za debut byl nominován na cenu Magnesia Litera, a to hned ve dvou kategoriích: za poezii i za objev roku.

Bouškovy texty ve verších i ve větách jsou, myslím, ve své podstatě akce: autor je uhranut nějakou věcí nebo situací či formulací, kterou v pekelně svižném tempu rozvíjí a akumuluje. Děje se vždy tady a teď, přímo před námi. Čteme a – rozum nestíhá, naše představivost těká z jednoho obrazu na druhý a smysly se propletly a neručí samy za sebe. Nakonec Bouškovy texty trochu vytřeštěně pozorujeme a posloucháme: je to jako hučení, které sílí a zas slábne, které je temné a náhle světlá. A básník na scéně nám občas dopřeje také nečekané ticho a oslňující třpyt.

Na otázku, čím je pro něho verš, Kamil Bouška řekl: "Verš je nástroj, základní stavební surovina, něco jako pro zedníka cihla nebo pro kameníka kámen. Mám verš rád pro jeho plasticitu, pružnost a ohebnost, ale nechovám k němu žádnou přehnanou úctu."