Violoncellistka Terezie Kovalová
Foto: Michal Ureš
Zlehka přechází z žánru do žánru, z koncertního pódia na klubovou scénu, od klasického k elektrickému violoncellu. Hraje Vivaldiho, Bacha i Vladivojnu. Improvizuje, zpívá a skládá. Nepřehlédnutelná. I na přehlídkovém mole.

Domluvit si schůzku s Terezií Kovalovou se ukázalo být ne zrovna jednoduché. Když právě neučila děti (a tedy nebrala telefon), měla určitě zkoušku na představení (a zase ho nebrala). Pak neodpovídala ani na SMS či e-maily, protože se připravovala na koncert, anebo už právě někam koncertovat odjížděla. Třeba do Saúdské Arábie a Etiopie. Zvláště poslední destinace mi lehce vyrazila dech, a tak jsem se na ni hned (když tedy telefon začal zase fungovat a my se konečně sešly na snídani) zeptala. Mimochodem − ta snídaně v útulné kavárničce na pražské Ořechovce byla nakonec krásně pomalá.

Pro koho jste hrála v Etiopii?

Divíte se, proč zrovna tam, že? Taky mě překvapilo, když jsem našla na Facebooku zprávu: Dobrý den, mohla byste přijet zahrát do Etiopie? Říkala jsem si, že si ze mě někdo dělá šoufky. Ale nedělal. Chystali tam koncert u příležitosti svátku republiky, tedy 28. října. Pořádala ho česká ambasáda, ale konal se na italském konzulátu v Addis Abebě, protože tam mají druhý největší sál ve městě.

reklama

Co jste hrála?

Byl to sólový recitál, kombinace klasiky a moderny. To bylo přání pořadatelů, takže jsem si nad tím trošku lámala hlavu. Nakonec jsem to pojala jako komentovaný koncert. Začala jsem suitami pro violoncello od Johanna Sebastiana Bacha − a vyprávěla jsem, že to byl vlastně "slušňák", šťastně ženatý, měl spoustu dětí, velký talent, píli a žádné skandály. Potom jsem pokročila k úpravám moravských lidových písní pro sólové violoncello od opavského skladatele Pavla Helebranda a vyprávěla o našich, tedy moravských lidovkách. A pak už jsem hrála svoje věci, které buď vznikly pro Calm Season, nebo pro představení Orfeus, které jsme vytvořili s bratry Bubeníčky.

Publikum bylo české, nebo jste vedla výklad v angličtině?

Musela jsem mluvit anglicky. Češi tam byli myslím čtyři, možná ještě někdo další z ambasády, o němž jsem nevěděla, ale prostě to byla menšina. Sál byl plný cizích diplomatů. Víte, že v Etiopii žije jedna z největších diplomatických komunit na světě? Je tam na 120 ambasád. Po koncertě tak za mnou chodili lidi z celého světa, od Mexika až po Japonsko. A ukázalo se, že takto postavený koncert byl trefa do černého.

Proč jste za sebou neměla kapelu?

Pořadatelé si přáli sólový recitál. Což mi vlastně i vyhovovalo. Na druhý den jsem musela totiž letět do Dubaje a odehrát koncert s Vivaldiannem. Hráli jsme na nejvyšší hoře Spojených arabských emirátů. Jmenuje se Džabal Bil Ajs, vypíná se do výšky takřka dvou tisíc metrů, je uprostřed pouště a patří šejkovi. Ten na ní dal vytvořit náhorní plošinu a na ní jsme koncertovali. Bizarní zážitek. Jedete hodinu a půl serpentinami, nikde nic, jen vlajky podél cesty a vyleštěné popelnice a myslíte na to, že včera jste byla v rozkvetlé Addis Abebě. Ta je taky vysoko, 2400 metrů nad mořem, ale vypadalo to tam jak v Beskydech, zrovna bylo po deštném období, takže všechno svěží, čerstvě v rozpuku. V Dubaji je to úplně jinak, každá rostlina má snad svůj vlastní přívod vody. Nepovažuji se za zrovna extrémního environmentalistu, ale bylo mi až nepříjemně. Ta země by bez napojení na vnější svět rychle zemřela. Vůbec si nedovedu představit, jaký je to pocit, tam žít.

Místní asi přivykli.

A asi proto mi přišlo lehce paradoxní, že letadlo bylo plné Čechů. Je teď móda vyvěsit si na sociální sítě v zimě fotku z Dubaje a předvést kamarádům, jak se opaluji a nakupuji v předražených obchodech. To byl další nečekaný zážitek.

Terezie Kovalová (28)

◼ Na violoncello začala hrát v osmi letech, a to na ZUŠ Eduarda Marhuly v Ostravě – Mariánských Horách, kterou řídí její matka. Pod jejím vedením se Terezie naučila hrát s komorním orchestrem, ve třinácti už koncertovala s filharmonií.

◼ Zvítězila také v prestižní soutěži Prague junior nebo v celostátní soutěži ZUŠ. Hru na violoncello studovala posléze na ostravské a Pražské konzervatoři, v roce 2014 absolvovala na HAMU – obor hudební management.

◼ Dnes patří k nejvýraznějším osobnostem alternativní hudební scény. Od svých šestnácti let spolupracuje s Vladivojnou La Chiou, s kytaristou Adamem Vopičkou vystupuje v akustickém duu Calm Season a podílí se na řadě dalších úspěšných projektů – Vivaldianno, Boris Carloff, Forma, Zvíře jménem podzim, Republic of Two, David Stypka.

Hrajete Bacha, Beethovena i Dvořáka, v rámci projektu Vivaldianno také upraveného Vivaldiho, přitom děláte do moderní muziky. Dá se to všechno zvládat na špičkové úrovni?

Je třeba říci, že ač je Vivaldi pro projekt Vivaldianno upravený do moderní verze, nechybí ani jedna nota. Pro mě je trošku náročné, že hraji přepsané houslové party, protože Vivaldi nenapsal známější skladby pro violoncello. A to se poměrně zapotíte, když máte hrát na violoncello ve stejné rychlosti jako na housle. Jestli si přitom udržím špičkovou úroveň? Chci být dobrý profesionál, což dnes znamená, že je třeba se zaobírat různými žánry. Bohužel. Anebo vlastně bohudík. Určitě se nenudím.

Takže byste si troufla i na koncert s Českou filharmonií?

Kdybyste mi řekla, že se koncert koná za tři týdny, zaváhala bych. Přece jen je na to potřeba víc času a určitý druh přípravy. Ale kdybych to věděla s předstihem, za podmínek, jak se běžně takové koncerty domlouvají, určitě bych se nebála. Nemyslím si, že jsem na tom tak špatně, abych neuhrála hodinu před orchestrem! Navíc to miluji.

Neplýtváte ale − s prominutím − silami? Neztrácíte s elektrickým cellem třeba na technice?

Cvičit se musí pořád, to je úplně jedno. Za ty roky, co hraji s nejrůznějšími typy muzikantů, už vím, že mi ve všech situacích zásadně pomáhá moje klasické vychování. Ráda se ale pohybuji napříč žánry. A pravda, občas narazím na předsudky, třeba i takové, že nemůžu hrát s každým. Od dětství mi stále někdo říká, jak bych měla něco dělat. Ale mně je to jedno. To, co dělám, vyplynulo samo. V době, kdy spolužáci začínali řešit, kde budou hrát, už jsem dávno vystupovala na jevištích a žádné otázky si nekladla. Pro mě je zásadní svoboda. Sama rozhoduji, co dělám, s kým hraji a co tvořím. Že teď se zrovna nehrnou nabídky na koncerty s orchestrem, je do jisté míry logické, protože se pohybuji velmi intenzivně v úplně jiných kruzích.

Mám tomu rozumět tak, že nemáte kontakty mezi filharmoniky?

Když pracuji na nějakém projektu, představení nebo desce, stýkám se s lidmi, kteří na tom také pracují. Ale ve chvíli, kdy mám volno, jdu domů, chci odpočívat, protože toho mám fakt hodně. Jenže většina muzikantů (ať mi prominou výjimky potvrzující pravidlo) si ráda po koncertu posedí v hospodě. Natáčíte třeba celý den ve Smečkách, pak dáte s kolegy pivo a bavíte se, čímž vznikají nápady, objevují se příležitosti. Jenže já to mám od začátku jinak. Když už jsem se dostala natáčet do Smeček, měla jsem na to v diáři přesně stanovený počet hodin a pak jsem mazala s nástrojem jinam, za dalším projektem. Vlastně je paradox, že se s muzikanty moc nestýkám, ale stále muziku dělám.

Asi je trochu také iritujete, ne? Tradiční zastánci klasické hudby třeba nesnášejí, když se při koncertech publiku vysvětluje, kdo byl Bach.

A mají do jisté míry pravdu. Je lepší, když posluchač přijde poučen. Muzikanti se mají soustředit na hodinu a půl, po kterou budou hrát symfonii, a ne vymýšlet, jak zpestřit nevzdělanému publiku program. Ale… Chceme-li, aby klasická hudba nezanikla, musíme o ni pečovat. Mám kromě nástroje vystudovaný i hudební management na HAMU, tam se tyto otázky samozřejmě řešily. Dnes si myslím, že laik, který spíš omylem zabloudí na klasický koncert, jisté vysvětlení potřebuje. Anebo takové "přebásnění", jako je Vivaldianno. Je to vizuálně zajímavé, hudba je tak, jak má být, jen upravená, aby i neznalý člověk měl po koncertu chuť si od Vivaldiho ještě někdy něco poslechnout. Jak chcete jinak zaujmout? Máte tříminutovou písničku, když posluchače nechytí do minuty, přepne. Jak takového člověka přesvědčíte, aby vydržel hodinu a půl a sledoval dirigenta, jaká máchá − s prominutím − hůlkami?

Kolikrát jste chtěla sama z nějakého koncertu utéct?

Čas od času to asi napadne každého. Ano, odešla jsem z koncertu. Nejohnivěji jsem to prožívala v pubertě. Ale to jsem spíš už sama jezdila po soutěžích a koncertovala. A měla jsem za sebou maminčin bič.

Violoncellistka Terezie Kovalová

Maminka je violoncellistka?

Maminka je ředitelka základní umělecké školy, klarinetistka a klavíristka. Bez ní bych nebyla muzikant. Ale moje dětství byl tedy mazec. Poměrně dlouho jsme pak k sobě hledaly cestu. Náš vztah byl narušený, někdy prostě potřebujete vnímat mámu jako mámu. Byla totiž i moje učitelka, vedla komorní soubor, ve kterém jsem hrála. Nutno podotknout, pod jejím vedením jsme vyhráli, co jsme mohli, ale v pubertě to pro mě i pro ni bylo hodně náročné.

Máte sourozence?

Mám dvě nevlastní sestry. Od táty. S maminkou má jenom mě. Vyrůstala jsem tedy sama, ale o patro níž bydlel Rudolf Březina, což je legendární saxofonista, který si zahrál i s Rayem Charlesem. S jeho synem jsem v podstatě vyrostla, takže ač nejsme pokrevní, je to brácha.

Takže dům plný muzikantů?

Dům byl celý muzikantský, jen tatínek není muzikant, pochází z herecké rodiny. Jeho táta byl režisérem v ostravském Národním divadle a maminka herečkou. V 60. letech, kdy tam působili, ostravská činoherní scéna vzkvétala. Myslím, že táta chtěl pokračovat v tradici, ale rodiče mu to rozmluvili. Jestli chceš mít někdy rodinu, najdi si normální povolání, řekli mu. A já potvrzuji, že žít s uměním představuje hodně se ohánět. Není to úplně ideální pro mezilidské vztahy.

Znamená to, že musíte brát nabídky, jak přicházejí, nebo si dovolíte i občas odmítnout?

Řekla jsem si, že když se mi něco nebude líbit, nebudu si dělat násilí a omluvím se. Bohudík, takových situací zatím moc nenastalo. Většina nabídek, které mi chodí, je zajímavá, posouvají mě kreativně dál. Mám touhu hrát, baví mě to. A hodně pracuji − popravdě − také proto, že si uvědomuji, že mám vymezený čas. A jisté limity. Fyzické. Takže je to dnes dobrovolný život na horské dráze.

Trpíte prý vážným onemocněním páteře.

Odmalička jsem byla nemocná, měla jsem toho povícero. Není třeba to rozmazávat. Nejproblematičtější jsou záda, ale při téhle práci a způsobu života je zatížené celé tělo.

Cvičíte?

Muzikant se musí umět o sebe starat. Už na HAMU jsme měli hodiny speciálního cvičení. Chodila jsem tam po celé studium a musela se smát, jak postupně, rok od roku, přibývali chlapi. Nejprve tvrdili, že něco takového nepotřebují, ale tělo bolelo. A bolí stále. Je to komplexní záležitost, kterou je dobré řešit s fyzioterapeutem. Nejhorší je ovšem cestování.

Proč?

Popíšu vám třeba výlet do Etiopie. Letěla jsem z Prahy do Dubaje, přistáli jsme v deset večer a já tam přespala v hotelu. Druhý den v osm ráno mě vezli zpátky na letiště − směr Etiopie, přiletěla jsem tam ve čtyři. V sedm jsem měla koncert. Druhý den ve čtyři ráno jsem odlítala zpátky do Dubaje, tam jsem další den vystupovala s Vivaldiannem a pak hned zpět do Prahy. A tady do auta a na Moravu za dalším koncertem. Super práce, ale má to svoje negativa, jako cokoliv jiného.

Časem tedy budete muset zpomalit?

Určitě. V takovém zápřahu, jako jsem dnes, bych dlouho nemohla vydržet. Zvláště, když bych uvažovala o rodině.

A vy děti chcete?

Zatím na mě nepřišly mateřské pudy. Spíš se k tomu stavím jako chlap, chci pokračovat v rodě. To je jedna věc. A zadruhé − pracuji v ZUŠ a tam se učím s dětmi komunikovat. Je to s nimi jízda!

A proč vůbec učíte? To obvykle umělci dělají, když se jinak neuživí, ne?

Vzpomínám si na první hodinu pedagogiky na konzervatoři. Bylo to někdy v páťáku v Praze, kam jsem přešla z Ostravy, abych u toho mohla studovat HAMU. Naše paní profesorka na úvod prohlásila: "Většina, tedy 99 procent z vás, skončí na ZUŠ jako učitelé. Pokud tedy bude volné místo." Spolužáci byli v šoku, já jejich šok nechápala. Na ZUŠ jsem vyrostla, jsem třetí generace učitelek a vůbec mě to neuráží. Je to super! Ano, mám ve škole malý, ale stabilní plat a výhody státního zaměstnance, ale kdybych to měla dělat kvůli penězům, hráblo by mi. To bych tam totiž musela být každý den. Učím jen dva dny, což je, myslím si, tak akorát.

Máte mezi svými žáky nějaký výrazný talent, o němž víte, že by mohl být hodně dobrý?

To se zatím dá těžko odhadnout, ale jsou to šikovné děti. Každopádně, když učitel narazí na jeden dva opravdové talenty za život, může být rád. A kdybych ho tedy potkala, udělala bych pro něj maximum. Spíš než bičování někoho k šíleným výkonům je ale mým cílem pěstovat v dětech vztah k hudbě a k nástroji. A snad i k umění všeobecně. Také bych doporučila chodit do ZUŠ každému. Ne ve smyslu, že "každý Čech je muzikant", ale proto, že je pro každého dobré umět hrát na nástroj.

No, je to samozřejmě dobré umět…

A víte proč? Nutíte svůj mozek makat. Od určitého věku nám odumírají mozkové buňky a hraní na nástroj přiměje mozek vyrábět opět nové. Přinutíte ho, aby vytvářel nové neurosynapse mezi pravou a levou hemisférou. Existuje skvělé video od TED, které demonstruje, co se děje s mozkem muzikanta ve chvíli, kdy hraje. To je úplný ohňostroj. Žádné jiné umění − ani malba, ani sochařina − to nedokáže. Pomáhá to také učit se, protože při hraní mozek dělá tolik různorodých věcí najednou, že spousta jiných úkolů je pak pro vás vlastně jednoduchá.

Sama jste vyrůstala a chodila do ZUŠ v Ostravě. Chybí vám?

Ostrava? Strašně. Miluju ji.

Proč?

Tam když někoho naštvete, přijde a řekne vám to do očí. Nikdo si tam na nic nehraje.

Nepřeháníte trochu?

Nepřeháním. Kdybych tam měla práci, zůstala bych.

V Ostravě jste se kdysi potkala s Vladivojnou a hned naskočila do její kapely. Byla to náhoda?

Její bývalý manažer a producent Aleš Bajger se znal s mým tátou i strejdou. Jednou jsme se všichni potkali a Aleš povídá, že Vladivojna si usmyslela, že chce udělat akustický koncert, jestli to s ní nechci zkusit. Tak jsme za ní zašli, já ten koncert odehrála a už jsem s ní zůstala. Byla jsem prvním rokem na konzervatoři a od té doby jsem "brala" hodiny i u Vladivojny. Dvojitá výchova. A celkem divoká.

Co na to maminka?

Vlastně nevím, jak tohle období prožívala. Byla jsem v té době strašný pankáč, bavilo mě s kapelou jezdit v dodávce po štacích. Za nic bych to nevyměnila.

Violoncellistka Terezie Kovalová

Vladivojna vás také naučila improvizaci.

To je věc, kterou člověk buď má, nebo nemá. Ale je pravda, že stejně jako čtení z not se to dá do určité míry naučit. Řekla bych, že Vladivojna vycítila, že to ve mně je, a dostala to ze mě. Bez ní bych určitě nebyla taková, jaká jsem dnes. A po těch 12 letech a řadě kotrmelců a změn je skvělé, že si stále rozumíme.

Jste dnes v duši interpretka, nebo spíš autorka?

Já se cítím jako muzikant. A taky jako tvůrce. Mám ráda improvizace, ale ráda hraji i skladby jiných. Na každém koncertu je to jiné. A já chci být dobrý profesionál.

Co je dobrý profesionál?

Člověk, který žije svou profesí, maká, stále se posouvá dopředu, je sebekritický a zapálený. A snaží se spolupracovat s lidmi v okolí.

Jak do tohoto vzorce pasuje modeling, jemuž se také věnujete?

Momentálně okrajová zábava. Stará se o mě agentura My model agency a je to moc příjemné. Chápou totiž, že mám díky hudbě obsazený diář na půl roku dopředu, a tak mi nemohou volat a chtít, abych byla ode dneška za tři dny na focení. Tak se to totiž v této branži stává. Já si zajdu tedy fotit jen čas od času. A užiji si to. Je to vždycky sonda do naprosto jiného života, a pak se vrátím k violoncellu. Co mě ale dokáže vytočit, je, když někde napíšou, že jsem modelka a cellistka.

Jako modelka se tedy necítíte?

Za ty roky jsem si už přiznala, že modelka jsem, ale určitě to nemám na prvním místě. Je šílené, když považuje někdo za důležitější profesi, kterou dělám tak tři roky, než tu, co dělám dvacet let a ještě pár let ji dělat budu. Je to pro mě skoro až urážka, i když chápu, že fotky z modelingu jsou víc vidět.

Jak se to vůbec seběhlo? Oslovili vás na ulici?

To bylo ještě na počátku sociálních sítí, našli si mě na serveru Líbímseti.cz, když mi bylo patnáct. Vzali mě do agentury a rovnou mi spočítali, o kolik mám zhubnout. Tak jsem zhubla. A byla jsem zase moc hubená. Pak chtěli, abych si nechala narůst vlasy, později jsem je měla zase ostříhat a nakonec jsem byla opět macatá… Vydržela jsem do osmnácti, než jsem si řekla, že nemůžu za to, že mám od puberty tělo jako dospělá ženská, a tak jsem se na to vykašlala a nechala se potetovat. Rodičům jsem se to bála říct, a tak jsem jim raději poslala MMS na dovolenou.

Co říkali?

V tu chvíli mě asi prudce milovali. Ale chápejte: nosila jsem ze školy jedničky, makala na sobě, jezdila po koncertech. Co mi mohli asi tak říct? Je to můj život. Jestli mám být pokérovaná od hlavy až k patě, proč ne?

Jste pokérovaná od hlavy až k patě?

No ne, ale pár jich mám.

Takže modeling už je passé?

Vybodla jsem se na to v osmnácti a pak už fotila s kamarády. A když se pak začaly objevovat fotky, na nichž jsem byla už za violoncellistku, přišly ještě dvě nabídky. Z první sešlo okamžitě. Stačilo, abych se v agentuře začala převlékat a ostatní holky v koupelně se daly do vzdychání: "Ježíš, ty máš prsa, ty se máš!" Tak to mi bylo hned jasné, že tam to neklapne. Když se ozvala druhá agentura, rovnou jsem jim řekla, že když mě budou nutit zhubnout, neplácneme si. To je moje podmínka. Od určité váhy totiž neuhraji nástroj, potřebuji fyzičku, abych cello zvládla. A oni to akceptovali.

Všimla jsem si, že vás móda stále baví. Dokonce i doporučujete třeba rtěnky čtenářkám dámských časopisů.

Jasně, to mi vůbec nevadí. Naopak. Dříve jsem také ráda sledovala stránky Vogue a světové přehlídky. Ano, je to extrémně povrchní svět, ale… Víte, jak moc je životní prostředí znečištěno kvůli nekvalitnímu a levnému oblečení? Pálí se na obrovských haldách. To mi přijde šílené. Raději budu tedy investovat peníze do jednoho drahého, ale kvalitního kabátu, co vydrží 30 let, než mít plnou skříň šuntů.

A kolik máte v šuplíku kvalitních rtěnek?

Rtěnek mám spoustu. To mě fakt baví.