Rodina Janštových je věřící, nicméně například o tom, že dárky nenosí ježíšek, vědí všechny děti, které se i navzájem obdarovávají. Spory mezi dětmi? To je škola života.
Foto: Pepa Dvořáček
Znáte návod k přežití sedmičlenné rodiny? Mikrobus, školy a veškeré kroužky v okruhu jednoho čtverečního kilometru a žena ochotná věnovat se naplno potomkům. Křesťanská víra výhodou.

Velké rodiny jsou dnes vnímané jako rarita. "Nejnormálnější" je mít dvě děti. Podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2011 (novější nejsou k dispozici) je dvojnásobných matek skutečně nejvíc − 40 procent. Naopak pět a víc dětí má asi jedno procento žen.

Mnohonásobní rodiče jsou v lepším případě považováni za výstřední, v horším za nezodpovědné podivíny. Nejčastěji je vysoký počet dětí spojován s romským etnikem, které klade rodinu v žebříčku hodnot tradičně vysoko, nebo s křesťanskou komunitou. Ta je opravdu plodnější. Podle údajů z roku 2011 má tři a více dětí pětina věřících žen, mezi katoličkami dokonce skoro čtvrtina, ale zhruba jen jedna desetina žen bez vyznání.

reklama

Možná se většinové populaci jeví velká rodina nepochopitelná, protože se v souvislosti s dětmi často mluví o tom, kolik "stojí". Peněz, času i energie, již by bylo možné věnovat něčemu jinému. Pěkně to popisuje sociolog a odborník na populační problematiku Ladislav Rabušic: "Naše společnost nyní nabízí tolik možností seberealizace, tolik svodů a lákadel, jak být šťastný − jaksi se do našich mentalit vloudil imperativ, že smyslem života je 'být šťastný' −, že dítě, nebo děti jsou s nimi v ostré konkurenci a bohužel nezřídka v této konkurenci prohrávají," říká v rozhovoru pro časopis Statistika & My.

Právě proto stojí za to se podívat do rodin, v nichž děti v ostré konkurenci neprohrály a kde naopak na celé čáře vyhrávají. I když rodiče nevydělávají horentní sumy.

Všechny byly chtěné

V moderní bytovce na kraji Kolovrat u Prahy žije jen pár partají. Rodina Kamily a Jakuba Janštových je jednou z nich. Jakmile nám usměvavá dáma otevře dveře, vzpomenu si na jednu britskou, nebo spíš skotskou studii. Podle ní ženy s měkkými rysy v obličeji chtějí více dětí než ženy s ostřeji řezanou tváří. Světlovláska s brýlemi, za níž zvědavě vykukuje klubko dětí, by do výzkumu vědců z univerzity v St. Andrews skvěle zapadla.

Revoluce v plození dětí

◼ Možná to znáte z vlastní rodiny. Zatímco třeba babička nebo prababička narozená koncem 19. století byla ještě ze sedmi osmi dětí, ona sama nebo její sourozenci už tolik potomků zdaleka neměli. Takový scénář patrný z rodinných fotek potvrzují i statistiky.
◼ Ještě v 80. letech 19. století připadaly na jednu ženu nejčastěji více než čtyři děti, pak ale přichází zlom. Najednou má nejvíce žen pouze dvě děti a podíl matek se čtyřmi a více potomky se snižuje o polovinu. Odborníci tuto změnu nazývají demografická revoluce a v českých zemích se odehrála mezi lety 1830 a 1930.
◼ V té době se prodloužila průměrná délka života, zároveň se ale snížil průměrný počet dětí, které žena přivedla za svůj život na svět.

Byt je klasický 3+kk. Z chodby je vstup do dvou pokojů. Celkem je obývá šest dětí: čtrnáctiletý Filip, o dva roky mladší Michal, jedenáctiletá Alžběta, devítiletá Veronika, šestiletý Prokop a nejmladší, čtyřletý Dominik. Na rodiče zbyl obývací pokoj s rozkládacím gaučem. Je propojený s kuchyní, které dominuje velký stůl, u něhož se usadíme. Paní domu nabídne čaj a moučník. V tu ránu se děti vyrojí a dožadují se své porce. Očividně se čekalo, až dorazí návštěva. "Vždyť jste po večeři," říká máma trochu omluvně, ale o kokosový perník se šlehačkou nepřijdou.

Je trochu zvláštní začít hned o reprodukčních plánech rodiny a užívání antikoncepce, ale Janštovi jsou tématu otevření. Rození potomků nechali zpočátku volný průběh, ale po prvních čtyřech dětech se rozhodli dát si pauzu. Byli hodně vyčerpaní, přece jenom děti přišly brzy za sebou. Poslední dvě ratolesti se proto narodily s odstupem. Manželé zdůrazňují, že všechny děti byly chtěné a až na jeden případ nebylo těhotenství překvapením. Kromě přirozených metod, které má paní Janštová za roky praxe dobře vyzkoušené, žádné další antikoncepční prostředky nepoužívali. "Uvažovali jsme o tom tak, že pokud není závažný důvod dítě nemít, tak proč ho nepřivést na svět," zamýšlí se Kamila Janštová.

Vyřešil to mikrobus

Nejen podle několika obrázků na stěnách je jasné, že Janštovi jsou katolíci a že otevřenost k velké rodině s tím souvisí. Jakub Janšta vyrůstal ve věřící rodině ve slezské Opavě. Jeho žena z katolického prostředí nepochází, pokřtít se nechala až v 16 letech v rodných Krkonoších. Každý z nich je "jen" ze třech dětí. Potkali se na hudební soutěži, oba studovali na konzervatoři hru na varhany. Pan Janšta se muzikou živí, jezdí hrát do kostela do centra Prahy, vyučuje, koncertuje, ale bere i svatby nebo pohřby. Jeho pracovní režim je díky tomu nepravidelný, což ale není na škodu. Několikrát týdně bývá po ranní bohoslužbě, kterou doprovází na varhany, s manželkou dopoledne doma a může se věnovat dětem, které ještě nejsou školou povinné.

"Žádný z našich potomků nechodil do školky, vždycky kolem sebe měli dětí dost, nebylo to potřeba," usmívá se otec. "Předškoláci mají konečně možnost mít nás jenom pro sebe, číst s námi knížky, povídat si a užít si klid. Zatímco ve školce by byli obklopeni chumlem dětí, což tu nastane odpoledne, kdy ostatní sourozenci vyprávějí zážitky, řeší se úkoly a nejmladší, teď už vlastně jenom Dominik, je trochu odstrčený," doplňuje paní Janštová. Přiznává, že chodit pravidelně do práce na větší úvazek není s takovým počtem dětí zatím možné.

Rodina Janštových se všemi dětmi

Na nedostatek financí si manželé nestěžují, i když připouštějí, že je potřeba se uskromnit. "Nemůžeme třeba kdykoliv koupit všem dětem nanuk, který chtějí, protože 'krát šest' se zmrzliny prodraží. Zrovna tak nemůžeme jet k moři za 100 tisíc," vysvětluje otec. Rodinná dovolená se proto nejčastěji odehrává na pronajaté chalupě v Česku, kde mají děti "výběh". Část prázdnin tráví také na táboře nebo u prarodičů, ti ze strany pana Janšty se jednou starali celý týden o pět dětí a v pohodě to zvládli. Díky tomu mívají manželé i pár dní jenom pro sebe.

Dokud vlastnili pouze sedmimístné auto, jeden z dospělých cestoval vlakem, později posílali dráhou nejstarší kluky. Teď mohou jezdit všichni spolu. "Měli jsme štěstí, že se na nás příbuzní složili a koupili nám zánovní devítimístné auto, které bychom si nemohli sami dovolit," objasňuje pan Janšta.

Málo Facebooku

Janštovi jsou přesvědčeni, že výhody u velké rodiny převažují. "Ti starší se o mladší někdy moc pěkně starají, ale samozřejmě dochází i ke sporům. Je to taková příprava na život. Také jsme si všimli, že naše děti nevyhledávají počítačové hry ani Facebook. Možná je to tím, že si hodně hrají spolu a domácí svět je pro ně dostatečně intenzivní," domnívá se pan Janšta.

U dětských hádek na chvíli zůstaneme. Každý, kdo má doma víc než jedno dítě, může potvrdit, že v určitém, i několikaletém období nemají tahanice o hračky a spory o to, kdo si s čím začal, konce. Logicky by se měly tyto konflikty s počtem dětí násobit. "Ono se to naředí," vyvrací domněnku paní Janštová. "Když jsme měli jen dva kluky, byli věčně v sobě. S dalšími dětmi se to změnilo. Protože když se dva o něco perou, jeden z nich se na to většinou vykašle a jde si hrát s někým jiným. Má na výběr. Na druhou stranu, některé děti se prostě hůř snášejí a trvá nějaký čas, než se to obrousí."

Další výhodou velké rodiny je, že se děti učí jeden od druhého a rodiče nemusí piplat každého potomka zvlášť. Například Prokop, který je teď v první třídě, už umí plynule číst a počítat, aniž by to po něm rodiče chtěli. "Má přečtených několik knih, viděl to u ostatních, chodil se ptát na písmena a najednou četl," popisuje paní Janštová.

V tu chvíli rozhovor přerušíme a je čas rodinu vyfotit. Děti se podaří zklidnit na dva snímky, pak už začnou řádit. Nejstarší Filip mi ukazuje sošku Madony s Ježíškem, kterou sám vyřezal. Vypadá jako od profesionála. V pozadí zrovna probíhá polštářová bitva dvou mladších sourozenců, jeden z nich visí z houpačky hlavou dolů. Není pochyb o tom, že tu někdy bývá dost rušno.

"Dítě si nelze 'pořídit' coby další věc, na niž mám nárok a ještě ji nemám. To je past. Nejde o to si jenom užívat, ale člověk by měl také něco v životě obětovat. My to dáváme svým dětem a tím je život naplněný," říká na závěr pan Janšta a jeho manželka dodává: "Prožili jsme i těžké chvíle, kdy jsme třeba byli všichni nemocní, ale člověk vždycky ví, že to není vůbec marné a strašně bohatě se to vrací. Není to jenom oběť, ale taky radost, prostě člověk přijímá tolik, kolik přijmout může."

Rodinná dělba práce

Na rozdíl od Janštových nejsou Procházkovi věřící a žijí v centru Prahy. "Tady tomu říkáme hokejová šatna," ukazuje Radim Procházka na dlouhou lavici plnou bot v chodbě, nad níž se táhne pás pověšených bund. Nejspíš by se sem vešly alespoň dvě pětky včetně Jaromíra Jágra, i když zrovna hokej v téhle sedmičlenné rodině nikdo nehraje. Celkem pět dětí má ale spoustu jiných zájmů. Dobře je to vidět na tabulce pověšené na zdi, kde je podrobný rozpis dětských aktivit. "Letos už je to trochu jinak, tohle platilo, když jsme měli 16 různých kroužků. Táta se v tom ztrácel, tak mu máma vyrobila plánek," říká nejstarší šestnáctiletá dcera Hanka. Kromě ní žijí v pěkně zrekonstruovaném mezonetovém bytě spolu s rodiči další čtyři sourozenci − o tři roky mladší Pavla, jedenáctiletý Honza, devítiletý Vojta a nejmladší čtyřletá holčička Lada, které ale všichni říkají Láďa.

"Uvažovali jsme o tom tak, že pokud není závažný důvod dítě nemít, tak proč ho nepřivést na svět," říká Kamila Janštová.

Je neděle dopoledne a rodina sedí u velikého oválného stolu na pomezí obýváku a kuchyně. Děti trochu pomáhají tátovi s přípravou oběda, ale spíš louskají paličkou vlašské ořechy. Maminka Eva, nakrátko ostříhaná tmavovláska, která mluví o životě v tak početné rodině nejvíc, občas potomky důrazněji, ale klidně upozorní, aby toho mlácení nechali.

"My jsme každý úplně jiný. Vzájemně se doplňujeme a obohacujeme. Díky dětem, které hrají na příčnou flétnu, kytaru a housle, se přirozeně stala součástí našeho každodenního života hudba, i když s manželem ani jeden nemáme hudební sluch a sami jsme nikdy na nic nehráli," říká vitální usměvavá dáma. "Hanička je zase nejzodpovědnější člen naší rodiny, vždycky má v pořádku domácí úkoly a hlídá i nás. Třeba nedávno jsme tu ráno seděli a ona mi připomněla, že má Honza třídnickou hodinu. On Hance zase pomáhá s učením, nejvíc s dějinami, protože je chodící historická a teď už i fotbalová encyklopedie," vyjmenovává máma rodinnou dělbu práce.

Život ve třech ulicích

S dětmi byla dohromady deset let doma, místo učitelky výtvarné výchovy v nedaleké základce vzala až loni. Už předtím ale vedla několik výtvarných kroužků.

"Nejnáročnější období nastalo, když byly první čtyři děti malé. Vojta se narodil a Hanička šla do první třídy. Mezi nimi byly dvě školkové děti." Jakmile potomci trochu povyrostli, začala éra "taxikaření". Už tehdy rodina bydlela na Žižkově, jen o kousek dál, v jiném bytě. "Na dobu, kdy jsem tady kroužila každý den v autě po okolí, moc ráda nevzpomínám. Využívali jsme i různá děvčata na hlídání. Pak se to začalo lámat a dnes děti dojedou skoro všude samy nebo se vzájemně doprovodí. Jsou samostatné, myslím, že samostatnější než jiné děti. Musí," pokrčí rameny vystudovaná pedagožka.

Její manžel dodává, že předpokladem ke zvládnutí složité logistiky okolo příchodů ze školy a odchodů na kroužky je minimální docházková vzdálenost. "Žijeme jako Franz Kafka, pohybujeme se pořád mezi třemi ulicemi." Radim Procházka pracuje jako filmový producent a coby vystudovaný dokumentarista občas i sám točí. Obrovskou výhodou jeho profese je časová flexibilita. "Někdy dělám pozdě do noci, ale zase můžu spoustu věcí zařídit přes den. Třeba příští týden mám dvě rodičovská sdružení. Napíšu z nich rovnou zápis a pošlu manželce jako šéfovi sekretářka. Vloni jsem zase řešil čtvery přijímačky − do školky, na dva gymply a střední školu. Máme to opravdu pestré," popisuje všestranný otec rodiny. Pak ho napadne, že se manželce i jemu prolíná profese s rodičovstvím.

"Žena má doma malou třídu, na které, myslím, dost experimentuje s učebními postupy, a já všechno zajišťuji finančně a částečně i organizačně."

Velká rodina pochopitelně něco stojí. Radim Procházka je přesvědčený, že zatímco dřív děti potřebovaly od rodičů hlavně čas a péči, současné období je náročné spíš finančně. "Ale já vždycky tvrdím, že kdybychom měli doma jednoho malého golfistu, vyrovná se to pěti koníčkům našich dětí."

Normální jsou čtyři

O tom, že budou mít tak početnou rodinu, Procházkovi předem neuvažovali. Touha mít další potomky přicházela postupně. "Když se narodila druhá dcera, věděla jsem, že budu chtít další dítě. V tu chvíli manžel trochu zaváhal. Jedna dcera byla pořád nemocná, přišly otázky, proč třetí, ale já jsem měla pocit, že nejsme úplní. Ten mám až teď, když je jich pět. Ale to je asi opravdu konec, protože u nás v rodině mám už zakázáno použít větu: Mám pro vás novinu…," říká paní Procházková a pokukuje po nejstarší dceři. "No, protože se po nás všichni divně koukají," vysvětluje Hanka, která je nejspokojenější, když jsou tři sourozenci na víkend na skautu a rodina zůstane "normální", tedy čtyřčlenná.

Rodina Procházkova

Zcela vlídného přijetí se manželům Procházkovým nedostalo ani od vlastních rodičů. Pro jednu babičku bylo nepochopitelné narození čtvrtého potomka, pro druhou už třetího. Vztahy v rodině nicméně zůstaly vřelé a s mimopražskými prarodiči se děti stýkají a tráví u nich i volný čas.

"Myslím si, že nejvíc změní život první dítě. Každé další je menší skok. Ve chvíli, kdy o tom začnete moc přemýšlet, si velkou rodinu těžko pořídíte. Musíte tomu nechat trochu volný průběh," dodává mnohonásobný otec. Pak začne servírovat rybu, kterou připravil k obědu. Během chvilky je pekáč prázdný. V téhle rodině toho na později zřejmě nikdy moc nezbyde.

Přečíslit režim

Celkem šest dětí mají manželé Kroupovi. Synové a dcera bývalého disidenta a politika Daniela Kroupy vyrůstali v době normalizace, ale v prostředí, kde se pohybovali, nebyl jejich počet zas tak výjimečný. "Byli jsme obklopeni několika manželskými páry, které měly více dětí. Například Václav Benda, Jiří Němec s Danou Němcovou nebo rodina hudebního skladatele Karla Skleničky," vyjmenovává Daniel Kroupa. "Samozřejmě jsem se setkával s lidmi, kteří si ťukali na čelo a považovali početnou rodinu za krajní nezodpovědnost. Někteří zastávali dokonce názor, že do tak špatného režimu je zločin přivádět děti. Na to jsem odpovídal, že musíme přečíslit ty, kteří ho reprezentují."

Ačkoliv Daniel Kroupa nepocházel přímo z věřící rodiny, byl vychován v úctě k náboženství. Ke křesťanství konvertoval v 70. letech. "Pokud byste chtěla vysoký počet dětí dávat dohromady s mojí křesťanskou konverzí, musím zdůraznit, že to s tím nesouvisí. Když jsme se s manželkou vzali, dokonce se chvilku zdálo, že děti mít nebudeme. A já jsem s tím byl docela smířen."

Dva roky po svatbě, v roce 1974, se ale narodil první syn Janek, dnes známý investigativní novinář, a ostatní následovali v krátkých intervalech. "Po šestém už jsme mít další dítě nemohli, čímž naznačuji, že kdyby to šlo, manželka by si ho jistě přála. Potom jí chyběla mimina."

Paní Kroupová sice vystudovala chemické inženýrství, ale do zaměstnání nastoupila, až když děti odrostly, aniž by to tehdy považovala za újmu. "Já jsem většinu času z 20 let strávil v dělnických profesích, a dlužno poznamenat, že některé z nich nebyly až tak špatně placené. Nicméně jak děti přibývaly, ocitali jsme se pod oficiální hranicí bídy. Dost často jsme se dostávali do finanční krize, kdy jsme opravdu měli jen na základní potraviny."

Čilá látková výměna

Velkou oporou rodině byla maminka paní Kroupové, úspěšná spisovatelka Hana Prošková. Nejprve pomohla s pořízením vozu, později hned dvakrát s bytovou situací. Nakonec Kroupovým přenechala svůj čtyřpokojový byt v pražských Střešovicích, kde zůstali až do revoluce. Dnes bydlí manželé v podstatně menším bytě ve Vršovicích.

Nouze nebyla ani o šatstvo. "V 80. letech se přes našeho přítele dozvěděla o naší situaci jedna rodina v Německu a začala nám posílat balíky obnošeného šatstva. V tehdejších poměrech to byly lepší kusy než z Tuzexu. Měnili jsme je s dalšími spřátelenými rodinami, kde probíhala čilá 'látková výměna'," vzpomíná Daniel Kroupa.

Rodina Kroupova se všemi dětmi

Přestože peněz nebylo nazbyt, dbali manželé na to, aby jejich potomci studovali angličtinu a věnovali se hudbě. "To nám docela znepříjemňovalo život, zvlášť když si tři děti vybraly smyčcové nástroje. Několik let jsme poslouchali nesnesitelné skřípání a lepší to nebylo ani u Mikuláše, který hrál na flétnu, ale později přešel na klarinet a nejméně půl roku vyluzoval 'bečení'. Jeho bratři ho zamykali na záchodě," vybavuje si otec roky hudebního vývoje svých potomků. Jinak na ně ale vzpomíná rád, rodina žila skromně, jezdila na výlety vlakem nebo pěšky a bavila se mezi sebou víc, než je dnes zvykem. Prázdniny trávila na venkově u příbuzných z obou "kolen", jednou na Vysočině, podruhé na Slapech, na statku v místě zvaném Cholín. Tam se ostatně rozrostlý "klan" schází poměrně často, dnes je všech včetně vnoučat ke 30, protože potomci Kroupových mají také hodně dětí.

Zmiňovaný klarinetista a dnes už i saxofonista Mikuláš Kroupa si s manželkou "pořídil" čtyři. Na dětství a nepřetržitý domácí cvrkot, který chtěl vytvořit i ve vlastní rodině, si dobře vzpomíná. "Byla nás velká tlupa. A když třeba někoho ve škole otravovali spolužáci, měl se ho kdo zastat. To jsme pak dokázali držet při sobě," říká novinář a zakladatel projektů Post Bellum a Paměť národa. V jeho vlastní paměti zůstávají nedělní bohoslužby, na které chodila spousta zajímavých lidí z okruhu disentu, i průzkumy okolí, které podnikal s bratry a vesnickými kluky na obou místech, kam jezdili na prázdniny. Vybavuje si i oblečení zasílané rodinou z Německa, za níž se Kroupovi po revoluci vydali. Jeho vlastní početná rodina dnes nečelí tak závažným existenčním problémům, s jakými se potýkali jeho rodiče, zato se musí vyrovnávat s jinými výzvami.

"Snažím se přimět děti, aby netrávily veškerý volný čas na tabletech a telefonech. Nejstaršímu synovi jsem teď vymyslel úkol, aby zmapoval lokální dějiny Pusté Kamenice na Vysočině, kam jezdíme na dovolenou a kde se na samém konci druhé světové války odehrála tragická událost," nezapře své povolání Mikuláš Kroupa.

Kdoví, jakým výzvám budou čelit jeho děti v roli rodičů. Jestli si i ony pořídí hodně potomků a odolají svodům jiných konkurenčních lákadel, která slibují šťastný život.