„Měla jsem pocit, že žiju skrčená pod nekonečnou betonovou deskou..."
Foto: Tomáš Princ
"... nepřetržitý pocit hnusu. Všichni jsme z toho začali chlastat..." "Když mi bylo dvanáct, tak jsem v jednu chvíli onemocněl poměrně vážnou nemocí..." "Je to hlasité, je to veselé a mně se vždy hrozně líbilo, když to tak lidé měli..."
reklama


Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze. Příběhy publikované na blogu vyšly 20. října 2017 také knižně.

1. 

"Měla jsem pocit, že žiju skrčená pod nekonečnou betonovou deskou. Nepřetržitá lež, nepřetržitá přetvářka, nepřetržitý pocit hnusu. Všichni jsme z toho začali chlastat, v 70. letech se strašně pilo. I v práci. Protože to bylo snadné východisko z té šílené situace. Jako v Rusku. Aby se nezbláznili, nehodili si mašli, tak se ožerou. Utíkali jsme od toho. Každý víkend jsme s manželem jezdili do Krkonoš, na chalupu, jako mnoho jiných. Ale většina národa si rochnila, nepřemýšleli o tom. Přestože se ženské po městě neustále potácely s taškama a něco sháněly. Fronta se stála i na cibuli. Jeden rok nebyla nikde k sehnání – a zkuste vařit bez cibule. Bylo to šílené. V životě jsem nebyla v průvodu 1. máje – když se blížil, tak vždy chodili a říkali: ‚Běda, jestli tě tam neuvidíme!‘ Ale pak bylo ticho po pěšině. Asi jsem to měla napsané v kádrovém posudku. Moje děti musely chodit do jeslí, nenechali mě s nimi ani chvilku doma, a jednou se tam syn popral s jiným děckem. Učitelka mi pak říkala: ‚No jo, ale co já mu mám napsat do kádrového posudku?‘ Kádrovali tříleté děti – a to se s nimi potom táhlo celý život. Po převratu mi jedna kádrovačka volala, říkala mi, že ta lejstra likvidují, a ptala se mě, jestli si je chci vyzvednout. Řekla jsem jí: ‚Hoďte je do koše!‘"

"Dodnes nemůžu pochopit, když lidé říkají: ‚Já jsem myslel, že to bude pokračovat donekonečna!‘ Pořád jsem věřila, že se to změní, nemohla jsem se dočkat! Denně jsem večer poslouchala Hlas Ameriky. Už padla i Berlínská zeď a tady se furt nic nedělo. Ale pak přišel pátek 17. listopadu a v rádiu hlásili, že na Národní třídě tlučou studenty. Za dvě hodiny přišel můj syn, tehdejší student, belhal se a já mu hned říkala: ‚Oni tě ztloukli na Národní, viď?‘ Druhý den jsem už byla na Václaváku. Srocovali jsme se tam po malých skupinkách, navzájem jsme se neznali, ale najednou z nás byl obrovský průvod. To byla krása! Vyřvávali jsme různá hesla a já se cítila úžasně. A druhý den znovu a další den znovu. Padal sníh, byla čvachtanice, měla jsem promočené boty, ale vůbec mi to nevadilo. Od té doby mám radost. A ještě jsem nevynechala ani jeden 17. listopad – máme rituál, že vždy jdeme celá rodina na Národní třídu a vždy zapálíme svíčku. Ale pak už je to pokaždé jiné, podle aktuální politické situace. Člověk to musí sledovat, hlídat, aby se zas různé věci nevrátily. Ale já jsem optimistka, myslím, že to všechno dobře dopadne. Včera jsme tam stáli, dceři už byla zima, chtěla jít, ale já jí říkala: ‚Ještě zůstaneme! Jen se rozhlédni, tady jsme v nejlepší možné společnosti!‘" 

2.

"Když mi bylo dvanáct, tak jsem v jednu chvíli onemocněl poměrně vážnou nemocí..."

"Když mi bylo dvanáct, tak jsem v jednu chvíli onemocněl poměrně vážnou nemocí. Najednou jsem na několik týdnů ulehl na lůžko a dlouho se z toho vzpamatovával. Pamatuju, že hned na začátku jsem odjel do špitálu na operaci a probral se z narkózy ve chvíli, kdy nade mnou seděla máma. Vnímal jsem ji tehdy jako takovou hrozně tvrdou ženskou, která vždy všechno vydržela. A ještě se u toho dokázala smát. S tátou se rozvedli, sotva jsem se narodil, a tak na nás byla sama a vždy o sobě prohlašovala, že je babochlap. A že když s bráchou tedy nemáme toho ‚tatu‘, tak budeme mít aspoň ‚mamu‘. Takhle to vždycky říkala. Snažila se vždy všechno vyřešit, být hodně racionální. Nikdy moc nedávala najevo, že má někoho ráda, že jí na někom záleží. Když jsem se ale tehdy v té nemocnici probral, tak si chvíli neuvědomovala, že už jsem při vědomí, a já viděl, že tam nade mnou brečí. Pochopil jsem, že mě má opravdu ráda a že jí kromě radosti přináším i trápení. A začal jsem si pak strašně vážit různých běžných věcí, co pro mě a pro bráchu dělala. Nebylo to nic jiného než dřív, ale já si od té doby všechno vykládal trochu jinak. Protože už jsem viděl, co je za tou maskou, kterou máma nosí."

"Když jsem o pár let později měl první vážný vztah a jako mladší syn opouštěl hnízdo, tak jsem vnímal, jak s tím vnitřně bojovala. Ale dávala to najevo tím, že byla ještě tvrdší, ještě razantnější. Kdybych neměl tu předchozí zkušenost, tak si asi řeknu, že je praštěná, ale takhle jsem chápal, že to je její způsob, jak se vyrovnat se svými emocemi, se svým smutkem. A že to tak dávala najevo i mně. Třeba jsem si od ní jednou chtěl půjčit auto a strašně jsme se kvůli tomu pohádali. Tak sprostí jsme na sebe v životě nebyli. Po hádce jsme se každý zavřeli do svého pokoje a asi hodinu a půl nevylezli. A pak jsme ve stejný okamžik vešli do kuchyně. To byl pěkný moment. Omluvili jsme se, řekli si, že takhle jsme tu situaci řešit neměli, že já zkrátka musím odejít na školu, opustit to hnízdo, ale že by asi bylo lepší, kdybych to dělal pomaleji a plynuleji. Aby to nenarušilo náš vztah. A aby ona měla čas se s tím srovnat."

3.

"Je to hlasité, je to veselé, a mně se vždy hrozně líbilo, když to tak lidé měli..."

"Je to hlasité, je to veselé a mně se vždy hrozně líbilo, když to tak lidé měli. A vždy jsem chtěla vypadat zajímavě, jedinečně. Samozřejmě že každý člověk je něčím jedinečný, ale v tomhle našem všedním pražském světě každý spěchá a ti, kdo jsou na pohled zajímaví, upoutají náš zrak. A já chci být takový člověk. Takže to pak máte možnosti – výrazné oblečení, různé doplňky, tetování. No a pak vlasy. Když si je takhle nabarvíte, tak pozornost upoutáte vždy, a ještě to má tu výhodu, že když jste ráno línej se nějak zajímavě oblíkat, tak si můžete říct: Hmm, pořád ještě mám ty vlasy!"