Národní muzeum v Praze
Foto: HN – Martin Svozílek
Podzemní tunel do budovy bývalého Federálního shromáždění, nové výstavní prostory nebo vyhlídková terasa v zatím nevyužité kopuli. Pokud vše půjde podle plánu, to vše nabídne Národní muzeum v nové podobě už v roce 2015.

Ve čtvrtek 7. července se lidé mohli do budovy postavené podle návrhu architekta Josefa Schulze podívat na dlouhou dobu na posledy.

Budovu, která se od své stavby zatím nedočkala výraznější obnovy, přestože se musela vyrovnat třeba se zásahem bombou koncem druhé světové války, střelami sovětských vojáků či následky výstavby metra i intenzivní automobilovou dopravou, čeká výrazná přestavba.

Podzemí i nebe

Výsledkem opravy, která má přijít na 4,5 miliardy korun, bude nejen zdvojnásobení výstavní plochy, ale také přímé spojení s budovou bývalého federálního parlamentu podzemním tunelem nebo vyhlídka v dosud nevyužité kopuli.

Pokud vše půjde plánů, přivítá obnovené muzeum návštěvníky ve své nové podobě za čtyři roky, v červnu 2015.

reklama

Reprezentativní sídlo Muzea Království českého s pozlacenou kopulí vyrostlo na konci 19. století nedaleko zbořené Nové Koňské brány v místech, kde do roku 1875 stály novoměstské hradby. Při pohledu na dnešní umístění muzea mezi dvěma směry rušné magistrály si lze jen těžko představit, že stavba původně sídlila uprostřed klidného parku.

Na výzdobě stavby, která byla zřejmě inspirována i budovou Nové Ermitáže v Petrohradě, se podílela řada předních umělců té doby, včetně Myslbeka nebo jeho kolegů Jana Štursy a Ladislava Šalouna, malířů Václava Brožíka, Vojtěcha Hynaise či Julia Mařáka.

Ani velkolepá výzdoba exteriéru i interiéru - působivý je zejména Panteon se sochami a malbami připomínajícími českou minulost, který byl Schulzovým trumfem v architektonické soutěži - ale nepřiměla veřejnost, aby si budovu ihned oblíbila. Výhrady měly i muzejníci, pro které stavba vznikla. Projekt totiž téměř nepočítal s depozitáři, kromě výstavních prostor a kanceláří se v něm našlo jen skladiště pro 300 000 svazků a nepříliš velký sklad pro sbírky minerálů a nerostů.

Nemocná fasáda

Nedostatky ještě více vystoupily do popředí při ostrém provozu, budova velikostí nestačila například ani neznámějšímu exponátu muzea, kostře plejtváka myšoka. Velryba, která se veřejnosti představila roku 1893, totiž byla příliš dlouhá a museli ji před vystavením zkrátit o několik ocasních obratlů.

Vzhledu nového muzejního paláce navíc škodil i tehdy všudypřítomný kouř z kamen a továren. "Půjde-li to tak dál, bude za pět let vypadat jak uvnitř komín a sbírky v něm jako prasata venkovského udění," posteskl si Jan Neruda.

Spisovatelova předpověď se sice nenaplnila - přestože fasáda Národního muzea dodnes trpí zplodinami - vedení instituce se ale brzy začalo zabývat myšlenkami na rozšíření. Krátce před první světovou válkou se objevily plány na přístavbu, jež měla vyrůst na místě Čelakovského sadů.

Projekt se však realizace nedočkal, stejně jako několik dalších. Na další prostory v bezprostředním sousedství si muselo muzeum počkat až do roku 2006, kdy získalo budovu někdejšího Federálního shromáždění.