Addis Abeba, 22. 2. (zpravodaj ČTK Karel Barták) - Mezi hotely Hilton a Sheraton, nejluxusnějšími a nejdražšími v etiopské metropoli, se rozkládá země chatrčí. Vede tudy pěší zkratka z jednoho hotelu do druhého. "Půjdeme přes vesnici," říká Baskela, než zamíří do smrduté uličky, která začíná hned za růžově omítnutou zdí sheratonského areálu; kdo napne uši, zaslechne ještě šumění vodotrysků.
Plechové boudy, pachy splašků a hnijících rybníčků, žebrající děti s krabičkami od cigaret v pěsti. Celé třímiliónové město je takové - sem tam moderní betonový areál s bankami a ministerstvy, sem tam kopule mešity s trčícími minarety nebo pyšné věžičky některého z velkých kostelů, a mezi tím v kopcovitém terénu, nahoru dolů nekonečná zástavba malých poslepovaných baráků, které občas přecházejí v betonová sídliště, častěji ve změť slumů bez jakéhokoli sanitárního vybavení.
Baskela se nabídl jako průvodce a šidí cizince s vážnou tváří seriózního spřáteleného obchodníka; má výhodu, že se domluví v rudimentární, ale slušné angličtině. "Vyjednal jsem ti cenu," vykládá v taxíku, který je prý k mání na celou hodinu za pouhých třicet birrů, tedy za sto korun. "Smlouvám za tebe, nevidíš," šeptá v krámečku metr na metr, jehož obtloustlý majitel nabízí ručně vyšívané halenky a tradiční bavlněné šaty se zdobenými lemy a přehozem přes hlavu. "Je to už hodně dobrá cena, níž nejde jít, to bych se okradl," překládá jeho slova, která mohou znamenat i to, jak dobře se daří bělocha napálit.
Tržiště se jmenuje Mercato na paměť italských dobyvatelů z 30. let, kteří jako jediní v dějinách nakrátko hrdé císařství ovládli; nejstarší organizovaná země černé Afriky nebyla až na tuto pětiletou epizodu nikdy kolonizována. Baskela neví, proč se jméno zachovalo, stejně jako Piazza v centru a názvy různých hospod vyvářejících těstoviny - nějaký kořen tu sladká Itálie nepochybně zapustila, i když pomník na jednom z kulatých náměstí vypráví hlavně o masakrech.
Lze si těžko představit, že Mercato bylo kdy jiné, snad až na nekonečné řady modrobílých taxíků, mikrobusů a "pikapů", vesměs otřískaných lad a toyot, které lemují jeho "tepny". Úzkými uličkami se protáhne sotva člověk na oslu a oči si musí neustále zvykat na nová a nová příšeří, ze kterých se vynořují velké oči děvčat hlídajících tu hromady drceného pepře, pyramidy kameninových hrnců nebo čerstvě upletená košťata.
Hromady. Movitější obchodníci je staví z papájí a banánů, ba z pogumovaných bot a keramického nádobí, nehledě na navršené role látek a stohy triček v národních barvách, zelené, červené a žluté. Ti chudší se spokojí se všehochutí žvýkaček, plastových autíček a barevných nápojů, pokud neprodávají po hromádkách koks a dřevěné uhlí. A nekonečné množství dalších věcí, k snědku i jiné potřebě. Všude. Kam oko dohlédne. Mercato je veliké. Podle Desmeta největší v Africe.
Jídlo stojí na evropské poměry pakatel; tak málo, že se vkrádá otázka o důvodech pravidelných hladomorů v této zemi o 70 milionech duší, která se ještě nevzpamatovala ze strašlivé hladové katastrofy 80. let. Poslanec etiopského parlamentu na zasedání Parlamentního shromáždění EU a chudých zemí Afriky, Karibské oblasti a Tichomoří podotkl, že některé oblasti země jsou kvůli nedostatku infrastruktur v podstatě nedosažitelné. Zatímco v jedné části úroda shnije, protože chybí řádná skladovací zařízení, v jiné zemřou lidé hlady, pokud nezasáhne bohatý svět s letadly a dobrou organizací.
Lada bolestně kvílí a vzdychá, zmáhá ji každá hrouda, ale šofér se dál bravurně proplétá změtí lidí, oslů a aut; drátěné zbytky volantu svírá mezi malíkem a prsteníkem. Je to dobré auto, poplácává dveře bez čalounění, protože není ruské. Jak to že ne? Protože tohle je holandská série. Přít se nemá cenu. Ani poukazovat na to, že všechny nápisy zůstaly v azbuce jako vzpomínka na plukovníka Mengistua Haileho Mariama, jehož se dnes děti učí ve škole nenávidět. "Byl to tyran a blb," soudí Baskela. "Ale lidem se dneska nežije o nic líp než tehdy," dodává suše.
Třímilionová metropole obrovské země Afrického rohu se rozvaluje na náhorní plošině 2400 metrů nad mořem teprve nějakých sto let. Bedekry radí turistům, aby se nedivili, že budou na schodech popadat dech a v posteli trpět nespavostí. Také je varují před hordami kapsářů, před roji usmrkaných čističů bot, před nájezdy invalidních žebráků. Upozorňují, že na město jako je Addis Abeba si musí Evropan zvyknout a že na to potřebuje hodně odhodlání.
Je to smutný svět, o jehož budoucnosti debatovali minulý týden najedení okravatovaní poslanci evropských a afrických zemí, sklenku v ruce, za vysokou růžovou zdí zahrady hotelu Sheraton. Shodli se vesměs v tom, že bez peněz bohatého Západu se nic nepohne z místa. Překypovali dobrou vůlí, protože na nich výsledek konec konců zas tak nezáleží. Když je limuzíny rozvážely, žebral podél "vesnice" špalír odraných ubožáků, takže bylo třeba rychle mačkat automatické zavírání oken...