Ačkoliv snad všichni v 21. století toužíme po moderní železniční dopravě, stejně nás vždy dostane setkání s funící parní historií. A když máme možnost si na romantickou minulost sáhnout rukama, ani nám nevadí, že se umažeme od šmíru.

Stojíme na polní cestě, kterou kousek odtud přetíná osamocená železniční kolej. Asi za deset minut by tudy měl prosupět historický spěšný vlak svatý Jiří, který jede z Prahy-Braníka přes Roztoky u Prahy, Kralupy nad Vltavou a sedm dalších středočeských nádraží. Černé blýskavé funící monstrum budí všude, kudy projíždí, zaslouženou pozornost. I my na něj čekáme se zatajeným dechem a s foťákem v ruce.

Kousek od nás zastavuje už třetí auto, tentokrát jde ale zaručeně o profíka. Z teréňáka vytahuje přenosné schůdky a obrovskou fotobrašnu. Bez váhání si najde to nejlepší místo a mlčky šteluje fotoaparát. Najednou se ozve zdálky zapískání parní lokomotivy. Může být od nás tak dva tři kilometry. Nad vesničkou Břešťany se objevují první tmavě šedá oblaka kouře a supění ocelového oře se pomalu, ale jiště přibližuje.

Parní lokomotivaJeště ho ale nevidíme. Stojíme tu a číháme na ten nejkrásnější záběr. A už je tady! Mašinfíra nám píská na pozdrav, lidé vykloněni z okýnek historických vagonů vesele mávají, jako by za sebou neměli bezmála čtyřhodinovou cestu doprovázenou monotónním drncáním pražců, štiplavým zápachem kouře a veselým pískáním parní píšťaly.

reklama

Kam se ztratil děda?

Ačkoliv tady by jistě mohlo platit okřídlené rčení, že cesta je cíl, konečná stanice velezvláštního vlaku nabídne jeho cestujícím víc než jen možnost dojít si na záchod nebo svlažit oschlý ret limonádou z improvizovaného občerstvení před nádražní budovou. Nádraží ve Zlonicích vypadá sice jako kdejaké jiné venkovské, ale když se podíváte za hradbu asi deseti "moderních" nákladních vagonů, spatříte železniční minulost přímo ve 3D zobrazení.

Před starou výtopnou postávají parní mašinky, z nichž mnohé pamatují víc než chlapi, kteří se tu o ně s láskou starají. Stojí tu i pár nákladních a jeden osobní vagon, zvenku poněkud opršelý, uvnitř ale vyvolávající dojem, že se každou chvíli po schůdcích vyhoupne štramák v klobouku a s vycházkovou holí a galantně mě usadí do dřevěné sedačky se slovy: "Ruku líbám, madam. Kampak v tento libý den cestujou, že jsem tak smělý?"

Většina exponátů Železničního muzea ve Zlonicích však nevozila dámy a pány po výletech a za obchodem, ale věnovala se mnohem prozaičtější činnosti. Jedná se totiž většinou o lokomotivy používané našimi předky v průmyslu a zemědělství, zejména cukrovarnictví. To jim však na půvabu nikterak neubírá, naopak. Vidět jich tolik na jednom místě potěší srdce každého milovníka mašinek. A že jich tu není málo. Mezi kolejemi pobíhají kluci všeho věku s očima navrch hlavy a šplhají do každé lokomotivy, která není proti.

"Kam se zase ztratil ten náš děda?" lamentuje babička křečovitě svírající dlaň asi pětiletého kloučka. Dědeček si nedělá nic z toho, že je postrádán. Právě si zkoumavě prohlíží jinou babičku, tu černou se dvěma komíny a červenými koly. Je sice starší než ta jeho, ale i tak je to šťabajzna. V roce 1913 ji firma Orentstein & Koppel dodala do Neštěmické cukerní rafinerie, kde sloužila až do roku 1932, kdy byla převelena do cukrovaru v Kostelci nad Labem. Konec své kariéry prožila na začátku 60. let minulého století v cukrovaru v Úžicích. A dnes je tato půvabná mašinka s výrobním číslem 6289 nejmenší dochovanou lokomotivou pro normální rozchod v České republice a jedním z nejzajímavějších exponátů zlonického muzea.

"Mámo, podívej, já řídím vlak!" volá nadšeně kluk v červeném tričku s obrázkem mašinky Tomáše. Hned vedle něj stojí jeho táta a vesele salutuje do objektivu, kterým na své dva kluky míří maminka. "Nastupovááát, za chvíli odjíždíme, na nikoho nečekáme," vžívá se otec do role průvodčího.

Kousek vedle vozí zelená řepařská lokomotiva malé návštěvníky ve dvou dřevěných vozících sem a tam po úzkorozchodné koleji dlouhé ani ne sto metrů. Pokojně si brumlá a mašinfíra občas k velké radosti povykujících cestujících zazvoní na veliký zvon. Ten má ale i bezpečnostní funkci. "Ježíši, Jakube, dávej pozor," křičí polekaně maminka na blonďatého kluka zasněně kráčejícího k vedle stojící lokomotivě. "Vždyť tě ten vlak přejede!"

Královna železnic

A tam vzadu, na úplně poslední koleji, jako by schovaná za svými subtilními kolegyněmi, trůní obrovská parní lokomotiva 434.2186 zvaná Čtyřkolák z roku 1917, jenž se za pár hodin zase vypraví zpátky k Praze. Teď žíznivě polyká hektolitry vody a pomalu se ztrácí v oblacích bílé páry.

Protože je tady dneska za královnu, shlukují se kolem ní zvědaví obdivovatelé a nevěří svým očím, že téhle krasavici už je úctyhodných 93 let. A co víc - i přes svůj věk je stále obletována mladými muži i pány v letech. Mají na sobě montérky a flanelové košile a v rukou hadry a olejničky. Jedni leští její černé zaprášené tělo, aby i cestou zpátky zářila jako nová. Druzí máznou trochu oleje, aby se všechna ta táhla a hejblata zase pohybovala hladce jako po másle.

Lokomotivy této řady se objevovaly na československých tratích běžně ještě koncem sedmdesátých let. Dnes už ji na kolejích potkáte pouze při speciálních historických jízdách nejčastěji v Praze a okolí, známý je například letní Posázavský pacifik.

Ale zpátky k Železničnímu muzeu. V obci, jíž zasvětil obdivovatel železnice Antonín Dvořák svou první symfonii, funguje od konce 90. let minulého století. Všechno začalo výstavou v obytném domě č. 444 na rohu Tyršovy a Nádražní ulice v létě 1997.

Muzeum, zaměřené na průmyslové lokomotivy, nákladní vozy a zabezpečovací zařízení vyrobené do roku 1939, se postupem let natolik rozrostlo, že bylo třeba rozšířit výstavní prostory. Ty našli členové Klubu Železničního muzea Zlonice v asi kilometr vzdálených Lisovicích, které spadají pod městys Zlonice. Poprvé se nový areál muzea představil veřejnosti letos v dubnu.

Ve venkovském sídle, vybudovaném zakladatelem klobouckého akciového cukrovaru Kašparem Vopršalem, v současnosti najdete expozici zabezpečovací techniky, sbírku nádražáckých uniforem a další zajímavé předměty více či méně související s železniční dopravou.

Pro malé i velké kluky je tu také funkční model železnice, u něhož můžete stát dlouhé desítky minut a obdivovat filigránskou práci modelářů a jejich neskutečnou trpělivost při vytváření mikrosvěta protkaného jemnou sítí kolejí, tunelů a mostů. Na dvoře venkovské usedlosti si můžete prohlédnout také historické náklaďáky a parní lokomotivu. V blízké budoucnosti tu podle slov zástupců muzea bude kroužit mašinka pro pobavení a svezení nejmenších návštěvníků.

JAK SE TAM DOSTAT

Zlonice leží 8 km od Slaného. Dostanete se sem po silnici 118 směr Budyně n. Ohří. Muzeum je v sousedních Lisovicích.

JAK NA TO

ŽELEZNIČNÍ MUZEUM ZLONICE
Lisovice 7, Zlonice, http://zmzlonice.draha.net
Muzeum má otevřeno každou sobotu od května do září, vždy od 9 do 15 hodin. Dospělí zaplatí za vstup 30 korun, děti, studenti a senioři polovic.

KDE SE UBYTOVAT

HOTEL POD SLUNCEM
Třebíz 25, www.hotelpodsluncem.cz
V hotelu na návsi dáte za dvoulůžkový pokoj 1500 Kč za noc. Koštovna U Vodníka nabízí staročeské likéry a ovocné destiláty z místní palírny.

KAM NA JÍDLO

HAMBURK
Šultysova 529/3, Slaný, tel.: 312 520 931
Příjemné posezení a chutné jídlo za sympatické ceny nabízí zahradní restaurace Hamburk ve Slaném. Najdete ji na jižním okraji centra města, kousek od Masarykova náměstí.

Užitečné internetové stránky

http://zmzlonice.draha.net web železničního muzea
www.padzlonice.ic.cz Památník Antonína Dvořáka
www.zlonice.cz oficiální stránky městyse Zlonice
www.infoslany.cz Slaný a region přemyslovské Střední Čechy