Jedny boty na nohu a dvoje podpatky do kabelky. Jednoduchý způsob, jak si chránit zdraví, představila před rokem francouzská návrhářka Tanya Heathová.

Když v botách začnou bolet nohy, třeba uprostřed cesty na večírek, na sklonku náročného pracovního dne, nebo jen potřebujete přeběhnout přes město, jednoduše zmáčknete knoflík na podrážce, elegantní podpatky se odstraní a nahradí "chodící verzí".

"Můžete si odbýt dvouhodinovou schůzku, a pak jednoduše odejmout vysoké podpatky a projít se městem," vysvětlovala Kanaďanka Tanya Heathová loni na pařížské módní přehlídce Ethical Fashion Show reportérům agentury AFP.

Její nápad zaujal. Kromě Francie, kde se botky se zaklapávacími podpatky vyrábějí a prodávají, se letos otevřel obchod také v australské Sydney nebo na Ukrajině.

Sama Heathová nosí podpatky ráda a často. Její projekt se tedy částečně zrodil z osobní zkušenosti, když ji tato módní vymoženost způsobila deformace chodidel, stejně jako odhadem zhruba 38 procentům žen. "Už jsem měla dost bolavých nohou, ale odmítla jsem se podřídit a nosit ploché balerínky," říká návrhářka

Spousta geniálních nápadů bývá zdánlivě prostá, a i v tomto případě laika napadne, jak je možné, že s tímto řešením nepřišel už dávno někdo jiný. Háček tkvěl v tom, jak udělat botu vyváženou jak pro verzi s vysokým, tak se sníženým podpatkem, kdy se špička boty nevyhnutelně zvedne.

Ochrana patentem

Až po třech letech výzkumu přišla Heathová s botami, které mají vyměnitelné podpatky různé výšky, a zároveň neztrácejí nic na své pohodlnosti a funkčnosti. Její luxusní kožené modely mohou měnit výšku podpatku z devíti na čtyři centimetry, aniž by byl viditelný nějaký šev. Prohlédněte si varianty nabízených modelů.

A nabídka je opravdu široká: Od pastelově růžových sandálů, přes páskově taneční boty až po usedlé šněrovací polobotky, které mohou mít buď jehlové nebo široké podpatky, vysoké nebo nízké. Cena jednoho páru, jehož výroba je chráněná patentem, začíná na 350 eurech (necelých 9,5 tisíce korun).

Heathovová chtěla od samého počátku dokázat, že se boty pořád dají vyrábět i v tak "vysokonákladové" ekonomice, jako je ta francouzská. V roce 1996 opustila práci politoložky na kanadském ministerstvu zahraničí, aby začala nový život v Paříži. Na podnikatelské škole se naučila francouzsky, pracovala v managementu, pak v soukromé firmě a zároveň vychovávala tři malé děti.

Výhradně francouzské

V roce 2009 odešla ze zaměstnání a pustila se do svého podpatkového projektu, kvůli němuž odjela do Dordogne, aby prověřila obuvnickou firmu bojující o přežití. Tady chtěla spustit výrobu. "Přivítalo" ji 52 lidí na ulici a šéf zamčený v továrně.

Jako liberálně školená ekonomka měla dvě možnosti, jak situaci řešit. "Jednou byl postoj, že Francie je neschopná konkurence, a že si to zasloužíme, protože jsme sami její průmysl zabili. Tou druhou bylo, že s novým nápadem bychom tady mohli nějaká pracovní místa zachránit. Rozhodla jsem se pro druhou cestu."

S týmem jednadvaceti inženýrů, návrhářů a techniků se jí povedlo vdechnout svému nápadu život. Výsledkem jsou kožené boty vyráběné výhradně ve Francii, ale prodávané po celém světě.