Jiří Načeradský: Běžci, olej, plátno, 1967
Foto: Repro z knihy Sport je umění
Těžko říct, kdo je nejlepší umělec: víme, kdo má nejdražší obrazy, což ale často neznamená, že je nejlepší. Ve sportu v tomto ohledu k orientaci slouží exaktně přidělované body na základě časů, překonaných metrů, počtu vítězství a dalších pomocných kritérií. Jak ale změřit kvalitu uměleckého díla?, ptá se Petr Volf v knize Sport je umění, která právě vyšla v nakladatelství Kant.

Čidla zprostředkovaných emocí nebo estetického působení zatím neexistují. Přesto mezi sebou umělci soutěžili na olympijských hrách v architektuře, literatuře, hudbě, malířství a sochařství, přičemž o umístění na stupních vítězů rozhodovala porota. Tato klání se odehrávala v období let 1912 až 1948, poté byla zrušena, protože představitelé olympismu zjistili, že umělci jsou vlastně profesionálové (dostávají za tvorbu zaplaceno) − a profesionalismus na hry nesmí. V žádné podobě, ani sebeušlechtilejší.

Jediným českým oceněným výtvarníkem byl sochař a malíř Jakub Obrovský, který za Odyssea vrhajícího oštěp získal v Los Angeles 1932 bronzovou medaili. Původně se socha jmenovala Vraždící Odysseus, ale pro účely her bylo brutální vyznění názvu neutralizováno.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.