Neznám osobně snad jediného Francouze, který by se chtěl naučit česky. A určitě neznám žádného Francouze, který česky píše. Byla jsem tedy na toho vtipálka, jenž o nás sepsal 100 mikropovídek (česky!), vydal je tady a teď chce své texty vyprávět na zdejších jevištích, dost zvědavá. A on? Nezklamal. Neměl sice tričko s českým nápisem, ale k snídani si objednal vídeňskou kávu. Ještě jsem neviděla Francouze, kterému by tak chutnalo lógrové kafe a s takovým nadšením namáčel nos do šlehačky.

Máte ve Francii vůbec vídeňskou kávu? Když vás vidím, jak si užíváte šlehačku, uvědomuju si, že jsem tohle kafe třeba v Paříži asi nikdy neviděla. Nebo nevím.

Vídeňská káva? No, já vlastně taky nevím. Ve Francii si ji nedávám. Tam je to jasná volba: malé presso, nebo café au lait. Maximálně capuccino, ale to já nemusím.

A asi nemáte ani tolik druhů kávy, jako dnes najdete v pražských kavárnách.

Máte pravdu. V Praze teď roste jedna kavárna za druhou a každá vaří kávu z dvaceti třiceti druhů, zatímco ve Francii se na druh ani neptáme. Proč tomu tak je? Já si to osobně vysvětluju tím, že v Evropě jsou dva typy zemí. Ty první jsou někdejší koloniální mocnosti, jež váže tradice a asi i dlouholeté smlouvy, a tak si kávu dodnes kupují jen v někdejších koloniích. Zatímco země "nekoloniální", jako je Rakousko nebo Česko, dnes profitují z nabídky z celého světa. A tak si v Praze můžete objednat etiopskou, keňskou… To u nás neexistuje.

Stéphane Poignant (40)

◼ Narodil se ve vesnici Villers-Semeuse na belgicko-francouzských hranicích, ale vyrůstal ve Venezuele, Mexiku či Kamerunu, kde jeho rodiče pracovali.

◼ Posléze v Paříži vystudoval práva, pracoval v Německu, Švédsku a ve Francii, a to většinou ve službách nadnárodních firem a na manažerských postech, výjimkou byly jen dva roky v roli ředitele čínské školy v Paříži.

◼ Do Česka přijel poprvé v roce 2002, pak znovu 2008 a 2014, takže jde už o jeho několikátý pokus, jak se u nás etablovat. Začínal jako – takřka všichni cizinci – výukou francouzštiny, dnes se snaží prosadit jako moderátor, komik, herec a spisovatel.

◼ V únoru 2016 mu v nakladatelství Garamond vyšla knížka krátkých vtipných textů, v nichž s nadhledem komentuje naše reálie – nazval ji Mluvím česky dobže, ale mám pžízvuk (ze žabožroutova deníku). Titul knihy nelže.

◼ Stéphane Poignant píše a mluví česky moc rád.

Vy nemáte ovšem ani alžírskou kávu − a to teda "vo hodně přicházíte"!

No, fuj, neutahujte si ze mě! Když jsem ten váš "alžír" pil poprvé, málem jsem upadl. Co to do toho, proboha, nalíváte? Ještě chápu, že v tzv. irské kávě je irská whiskey. Ale proč je alžírská s vaječným koňakem? Nechápu ani ten koňak. Česká anomálie.

A proč se tedy vůbec právník z Paříže zabývá našimi anomáliemi?

Tak se to nějak semlelo, ale vím přesně, kdy to začalo. V roce 2001. Pracoval jsem v Německu a jeden večer jsem se ocitl náhodou v jakémsi mnichovském divadle. Bylo to představení italského komika, který hrál v němčině − o Němcích. Smál jsem se bez přestání, dvě hodiny. Byl jsem tehdy právníkem ve firmě Decathlon a necítil jsem se dvakrát dobře − na těle ani na duchu. Byl to smutný manažerský život a já si marně lámal hlavu, jak to změnit. Od dětství jsem pošilhával po divadle, psal si texty, ale nikdy jsem nenašel odvahu to dělat naostro. Až v tom divadle mi sepnulo, že to je přesně ono!

Rozhodl jste se být komikem?

Kdyby jen komikem! Mně se líbil ten komik mluvící cizí řečí, vtip postavený na střetu dvou odlišných kultur.

Něco jiného je být italským komikem v německém divadle, anebo francouzským komikem v Česku. Když pominu všechny jiné důvody, komik v Německu je asi jinak placený než komik v České republice…

Peníze při tom mém hnutí mysli nehrály žádnou roli. Jako právník či manažer bych jich měl přece vždycky víc. To nebyl důvod.

Nicméně, hnutí mysli se dostavilo v Mnichově − a vy jste posléze vsadil na češtinu. Postrádám v tom logiku.

Ono na tom asi také nic logického nebylo. Z Německa jsem se po čase vrátil do Francie, tam jsem pracoval ještě pro firmu Lidl, ale bylo to stejné, či spíše čím dál horší. Vyhořel jsem definitivně. Když už to bylo nadoraz, přijel za mnou do Paříže kamarád Jiří, kdysi spolužák, Čech, a ten celkem rychle pochopil situaci. A tak mi povídá: "Hele, nechceš přijet do Prahy? Pomůžu ti tam sehnat práci. No, nebude to asi žádná sláva, ale furt lepší, než když se tady budeš užírat. A třeba něco vymyslíš s tím psaním a divadlem."

Jakou jste u nás sehnal práci?

Stal jsem se učitelem francouzštiny v Plzni.

V Plzni?

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se