Dne 26. března 2015 byly v leicesterské katedrále za přítomnosti arcibiskupa z Canterbury Justina Welbyho uloženy ostatky anglického krále Richarda III., a to se všemi poctami náležícími panovníkovi. Kosti krutého vladaře se našly v roce 2012 pod nedalekým městským parkovištěm.

Fotbalisté místního Leicesteru City se v březnu 2015 krčí na posledním, 20. místě tabulky Premier League. Jakmile se despotický král hrbáč konečně dočká klidu, vyhrají "lišky" senzačně sedm z následujících devíti zápasů a v nejvyšší soutěži se zachrání. O 13 měsíců později má už tento outsider jistou mistrovskou trofej. Nevěřícně nad tímhle "popelkovským" příběhem kroutí hlavou nejen celá Anglie, rameny krčí i reverend Andrew Hulley, kaplan hráčů Leicesteru City. Člověk, který má evidentně na Boha velmi dobré "spojení". Vardymu, Mahrízovi a spol. je Andrew spíš kamarádem a psychologem než vyloženě duchovním pastýřem. Funkce kaplana je mimochodem v milionářské lize neplacená. Reverend dostává jen dva lístky na každý zápas Leicesteru, a to je teď mimořádně žádaná komodita.

Každý z klubů obou nejvyšších anglických fotbalových soutěží má svého duchovního. Zpravidla je to kněz anglikánské církve, ale jsou i výjimky, reverend Hulley například patří k církvi King's Church.

Co podle vás za tím úžasným tažením ­Leicesteru vlastně je? Můžete za to vy, nebo snad kosti Richarda III.?

Pohřbení Richardových ostatků zmiňuje opravdu kdekdo. Náš majitel je buddhista (thajský obchodník Vichai Srivaddhanaprabha, pozn. redakce) a nechal našemu stadionu opakovaně požehnat buddhistickými mnichy. Mému vlivu a mým modlitbám se to taky nedá přičítat, protože jsem v klubu už čtvrtou sezonu. Vysvětlení podle mě částečně spočívá v tom, že do sebe prostě zapadla určitá neviditelná kolečka porozumění mezi hráči, kteří už v Leicesteru působí nějakou dobu. Ale ten časový souběh uložení králových ostatků a fotbalový revival našeho klubu je skutečně pozoruhodný. Celkem chápu, že se toho lidé "chytli". Nesmíme též zapomínat na kouče Nigela Pearsona, architekta našeho velkého útěku před sestupem. Byl jsem hodně smutný, když před touto sezonou odešel. A musím ještě zmínit skauty Leicesteru, kteří dokázali rozpoznat obrovský potenciál některých hráčů.

Dlouhá léta jste prý neměl fotbal vůbec v lásce a najednou jste kaplanem prvoligového klubu. Jak tomu mám rozumět?

Jsem vystudovaný učitel tělocviku a mým hlavním sportem vždycky byla atletika. Pro mě býval fotbal synonymem vandalství a chuligánství 80. a částečně 90. let. Dlouho jsem si od něj udržoval odstup, protože mi přišlo, že jeho podstatou je vyprovokovávat agresivní reakce a násilí. Pak ale začali hrát fotbal moji dva synové a přišlo mi, že bych měl jejich vášeň podporovat. Můj dobrý kamarád byl navíc předchozím kaplanem Leicesteru City, takže tak nějak přes čutání si s dětmi a koukání na televizní zápasy jsem začal postupně měnit názor.

Andrew Hulley (43)

◼ Reverend církve King's Church v anglickém městě Loughborough. Pochází ze Sheffieldu, původní profesí učitel tělocviku.

◼ Od roku 2012 je kaplanem fotbalistů Leicesteru City.

◼ Je ženatý a má tři děti. Právě dva jeho synové v něm probudili vášeň pro kopanou, kterou paradoxně původně neměl rád.

◼ Do té doby pro něj byla symbolem chuligánství a agrese.

A to byla ta chvíle, kdy jste začal fandit Leicesteru?

Vlastně ano. Nejstarší syn měl kdysi spoustu dresů a jeden týden fandil Manchesteru United, druhý týden Chelsea a pak třeba Newcastlu. A já mu povídám: "Ethane, musíš se naučit podporovat jeden tým, ne fotbal jako celek." Řekl jsem mu, že buď se může vydat cestou slávy a podporovat jeden z velkých týmů, nebo začít fandit místnímu klubu. A on na to odvětil: "Fajn, tak když jsem se narodil v Leicesteru, začnu fandit Leicesteru City." A tehdy jsem se tím taky "nakazil". To byl LCFC zrovna v Championship (druhá nejvyšší anglická soutěž, pozn. redakce). Tehdy dost vyhrávali, ale i prohrávali. Když jsem šel se syny poprvé na Leicester City, úplně mě ta atmosféra a soudržnost fanoušků ohromily. Totálně to převrátilo naruby moje mínění o tomhle sportu.

Ale kaplanem fotbalistů Leicesteru jste se stejně stal vlastně náhodou…

Ten kamarád, který jako kaplan u týmu končil, se mi zmínil, jestli bych to nechtěl zkusit. Zeptal jsem se napřed lidí z King's Church, jestli by jim moje práce pro fotbalový klub nevadila. A ti mě podpořili, pokud tedy najdu tu správnou rovnováhu a rozložím si čas mezi fotbal a péči o věřící tady v Loughborough. O dobrovolnou práci kaplana Leicesteru City se ale ucházel ještě jeden reverend. Oba jsme absolvovali pohovory s vedením, no a klub si vybral mě…

Víte, v Česku nemají duchovní ve špičkových sportovních klubech tradici, tak by mě zajímalo, v čem přesně vaše poslání spočívá?

Dělím svůj čas mezi King Power Stadium (stadion klubu, pozn. redakce) a tréninkový areál, kde se setkávám s hráči. Je třeba si uvědomit, že nejsem k dispozici jen pro hráče A-týmu, ale vlastně pro všechny zaměstnance klubu. Většinou jednou týdně, zpravidla ve čtvrtek nebo v pátek, se zhruba od 10.30 do 13 hodin věnuji hráčům. Všem se snažím být pastýřem a nabízet duchovní služby. Jsem tam pro všechny − nevěřící i věřící. A je úplně jedno, kdo jakou víru vyznává, vždyť v týmu máme i několik muslimů.

Zbývá vám ještě 60 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se