I could have just set it on fire. Klidně jsem to mohl podpálit, jmenuje se současná pražská výstava, která spojuje práce berlínského umělce Floriana Slotawy (1972) a jeho vrstevníka Dušana Zahoranského, slovenského výtvarníka už dlouho působícího na české scéně.

"Ta fráze zní skoro jako ze skladby Davida Bowieho. Zároveň ale může být jen jednoduchým povzdechem umělce nad nerealizovaným návrhem, promarněným časem a energií," píše kurátor Jen Kratochvil na okraj dosud největšího projektu pražské progresivní galerie Drdova Gallery.

Kdo chce vidět obě části výstavy, tedy Zahoranského sochy i Slotawovy snímky, musí se vypravit napřed do "bílé kostky", žižkovské galerie Lucie Drdové, a potom do syrového industriálního prostředí bývalé pekárny na Letné, která se proměňuje v sídlo Nadace a Centra pro současné umění Praha.

"Dušan a Florian jsou každý jiný, ale posouvání významu je jim společné," říká galeristka Drdová.

Obě instalace vznikly na půdě jedné myšlenky: zkoumají umělce, jeho ateliér a jeho tvorbu.

Dušan Zahoranský si klade otázku, kdo a co vlastně rozhoduje, který umělcův nápad se nakonec bude realizovat a který naopak upadne v zapomnění.

Zahoranský si vzal na mušku pomník Jana Žižky na pražském Vítkově se sochou z dílny Bohumila Kafky, největší jezdeckou sochou v Evropě. V roce 1913 se do soutěže o tento pomník přihlásil výkvět tehdejší avantgardy − Gutfreund, Gočár, Kotěra, Štursa, Janák či Feuerstein.

Jenže vypukla válka a po ní, v nové soutěži v roce 1923, neobstál ani jeden návrh. Realizoval se nakonec ten "učesaný" Zázvorkův a Gillarův z roku 1925 s klasickou Kafkovou sochou, jak ho známe dnes.

Dušan Zahoranský se pokusil po svém "převyprávět" dějiny. Vytvořil vlastní interpretaci Gutfreundova kubistického návrhu z roku 1913. A do výlohy galerie vsadil Kafkovu Žižkovu hlavu, jejíž oko na principu camery obscury spojuje vnější svět s prostorem galerie. To ovšem divák začne vnímat až po pěti minutách, kdy si jeho oko zvykne na totální tmu.

Florian Slotawa pak na Letné vystavuje sérii fotografií svého ateliéru, který ovšem pro každý snímek totálně přeskládal. Svým způsobem se tím vrací k předchozímu projektu, při němž přetvářel hotelové pokoje různých měst – včetně pražského hotelu Evropa – na improvizované "chýše", a ty potom fotografoval.