Pracovat za chůze? Brněnská podnikatelka Alena Horáčková má doma přístroj, který to umožňuje.
Foto: HN - Lukáš Němeček
Pokud se člověk nesnaží, ujde denně asi jen tři a půl kilometru. Někteří lidé proto při práci u počítače nesedí, ale kráčí. A jsou i tací, kteří se snaží vrátit chůzi i do života ostatních. S nedostatkem jednoho z nejpřirozenějších lidských pohybů se dá bojovat různě. Chodci ovšem musí mnohdy čelit řadě nebezpečí.

Ze Dvora Králové nad Labem vyráží v sobotu ráno skupinka šesti lidí. Čeká ji 55 kilometrů, které by měla ujít za necelých 24 hodin. Počasí je tak akorát, slunce svítí, ale není vedro. Plán se daří uskutečnit, takže v neděli kolem čtvrté se poutníci kochají východem slunce z vrcholu Sněžky. Pak je ovšem ještě čeká nejnáročnější část trasy − sestup do Pece. "Celou sobotu jsme šli po značených stezkách a až do večera jsme nepotkali žádného turistu. Nevím, kde všichni jsou," podivuje se Petr Hi­rsch­, který pěší výlet na Sněžku zorganizoval. A nejen tam. S dalšími zájemci se vydal už podruhé na 75 kilometrů dlouhý velikonoční pochod ze Křtin do Mikulova. "Účast byla letos hojná, nejmladšímu ze čtyřiceti poutníků byl rok, nejstaršímu 65 let," usmívá se opálený muž s tmavým plnovousem.

Nejdelší společná túra, kterou letos začátkem léta uspořádal, začínala ve Velehradu a končila v Českém Krumlově. Vede tudy část svatojakubské cesty do španělského Santiaga de Compostela. S tou má Petr Hirsch bohaté zkušenosti. Před šesti lety se právě tam vydal na svoji první pouť. "Bylo to v době po rozvodu, navíc jsem se cítil vyhořelý i ve svém zaměstnání ajťáka," vypráví Hirsch pomalým, klidným tempem. Stejně rozvážně postupoval i do Santiaga. "Když jsem poprvé vyrazil, neměl jsem žádnou kondičku. S dvacetikilovým batohem jsem ze začátku ušel 15 kilometrů za den a byl jsem odrovnaný. Nejvíc mě bolela bedra a chodidla. Nemohl jsem souvisle jít víc než hodinu, pak jsem nejmíň hodinu odpočíval. Ale pokračoval jsem svým tempem a po čtyřech měsících jsem najednou ušel dvě a půl hodiny bez přestávky nebo se šplhal na alpské svahy, ačkoliv cesta vedla údolími. Bylo úžasné sledovat, co všechno člověk dokáže, když se zakousne."

Nalezeno za chůze

Protože Hirsch na začátku nevěděl, jak dlouho mu bude pouť do Santiaga trvat, a nechtěl se ničím omezovat, dal v práci výpověď. "Chtěl jsem se od všeho odstřihnout podobně jako hrdina filmu Into the Wild. Nechal jsem si ale peníze na účtu s tím, že se jednou vrátím," přibližuje své tehdejší myšlenkové pochody šestatřicetiletý rodák ze Dvora Králové.

Cesta ke hrobu svatého Jakuba Staršího byla pro jeho vztah k chůzi naprosto zásadní. Když tam na Štědrý den roku 2010 po sedmi měsících dorazil, věděl několik věcí. Především, že chce jít dál a že cesta dlouhá čtyři tisíce kilometrů, kterou právě překonal, je jenom začátek. Potvrdilo se také, že putování v sobě nese duchovní rozměr. "Odcházel jsem jako člověk hledající a do cíle došel jako věřící křesťan. Měl jsem s sebou Nový zákon a dvakrát ho přečetl. Uvědomil jsem si, že moje rodinné kořeny vycházejí z toho, co je v Písmu. A také každodenní setkávání s lidmi na cestě, kteří se chovali v devíti z deseti případů vstřícně a pohostinně, mě utvrzovalo v tom, že pomoc bližnímu funguje," popisuje Hirsch, jak se pro něj pouť přes pět zemí stala cestou k víře.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.