Vavřinec Hradilek, vodní slalomář, stříbrný medailista z LOH 2012
Foto: Tomáš Nosil
O kanoistice mluví stejně jako muži, když se rozpovídají o ženě svého života. Prošel si s ní lecčím, pořád ji miluje. Přesto se začal poohlížet i po jiných holkách: bar, herectví a nyní i komentátorství na olympiádě.

Povídali jsme si na zadní palubě plovoucího baru, který Vavřinec Hradilek jakožto spolumajitel nedávno otevřel na pražské náplavce. Hned vedle nás ležely kajaky k zapůjčení. Židličky, na kterých jsme seděli, byly skládací. Vavřinec Hradilek na té své chvilku neposeděl. Měnil neustále pozice, protahoval si končetiny, jako by se nemohl dočkat, až to skončí, vytáhne jeden z kajaků a vyjede na vodu, na níž strávil za 19 let kariéry nespočet hodin.

V posledním roce si ale kromě kanoistiky přibral pár dalších věcí. Třeba hlavní roli ve filmu, kterému věnoval přes 40 natáčecích dnů. Všichni se ho ptali, jestli mu v olympijském roce nechyběly v tréninku. Odpovídal, že za skoro 20 let ježdění se jedna taková mezera těžko projeví. V našem rozhovoru se ale rozpovídal o tom, proč poslední dva roky ztrácel motivaci závodit. Probírali jsme také, v čem ho olympiády štvou, kam by rád "jel na vodu" nebo proč to mají herci těžší než kanoisté.

Do Ria de Janeira nakonec jedete, ovšem ne jako závodník, ale jako komentátor. Rozmýšlel jste se hodně, než jste nabídku přijal?

Ne, hned po kvalifikaci jsem si říkal, že kdyby byla nějaká příležitost do Ria jet, chopil bych se jí. Takže když mě Česká televize oslovila, neváhal jsem ani minutu a přijal.

Absolvoval jste už nějaké komentátorské školení?

Měli jsme k tomu se sportovní redakcí ČT meeting. Nějaké zkušenosti mám, protože pár závodů jsem už komentoval. Ale tentokrát se budu podílet i na práci ve studiu, vyptávat se různých sportovců na jejich soutěže a společně s Robertem Zárubou a Jaromírem Bosákem glosovat každodenní olympijské dění.

Jako často zpovídaný sportovec asi víte, jakým otázkám se vyhnout.

Některé dotazy bývají opravdu stupidní. To si ovšem myslíme my sportovci. Ve chvíli, kdy se člověk ocitne na druhé straně a má někoho vyzpovídat, zjistí, že to není vůbec jednoduché a je hrozně snadné nějakou přihlouplou otázku položit. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsem jel na surfařské závody s kamarádem Martinem Kráčelíkem. Natáčel záznam pro Českou televizi a neměl reportéra, protože sám stál za kamerou. Poprosil mě, jestli bych nemohl surfařům bezprostředně po závodě položit pár otázek. Díky tomu, že je hodně průbojný, jsme se dostali třeba k vítězi rozjížďky jako první. Já jsem ale o surfingu nevěděl o moc víc, než že se jezdí na vlnách a nějak se to hodnotí. Takže když jsem je zpovídal, uvědomil jsem si, že se ptám úplně stejně blbě, jako se občas novináři ptají mě.

Vavřinec Hradilek (29)

◼ Pražský rodák závodící na kajaku v kategorii K1 už jako žák sbíral tituly mistra republiky, které získal i v letech 2008 a 2010 mezi muži. V individuálních závodech třikrát zvítězil ve Světovém poháru, v roce 2011 skončil v celkovém pořadí na druhém místě.

◼ Na minulých olympijských hrách v Londýně získal stříbrnou medaili, o rok později se stal mistrem světa. Na předchozí olympiádě v Pekingu skončil jedenáctý. Dvakrát získal titul Kanoista roku.

◼ Letos skončil na mistrovství republiky na třetím místě. Je ze čtyř dětí, jeho bratr Václav také jezdí na kajaku, závodí ale v jiné kategorii.

◼ Vavřinec Hradilek je svobodný.

V podobné situaci se ale můžete ocitnout, protože se nebudete vyptávat jen kajakářů, ale i jiných sportovců.

Myslím, že se dokážu připravit tak, abych se zeptal dobře i sportovců jiných disciplín. Určitě budou dostávat jiné otázky než od novinářů.

Kvalifikovat se do Ria nebylo letos vůbec jednoduché, konkurence je silná. Jste vlastně čtyři čeští vodní slalomáři, kteří patří ke světové špičce. Čím to je, že se u nás najednou vyrojilo tolik dobrých kajakářů?

Myslím, že to není otázka jedné sezony, ale celé generace. Trochu neskromně si myslím, že na tom mám určitý podíl. Jako jeden z prvních jsem se začal vodnímu slalomu věnovat profesionálně. Když pominu Štěpánku Hilgertovou, která byla profesionálka už v době, kdy ještě nedosáhla velkých úspěchů. Před 19 lety, když jsem začínal, byli u nás kajakáři považováni za outsidery. Jezdit na kajaku znamenalo zapadnout do ohromného stáda a na rozdíl od deblířů, kteří vozili medaile, jsme dostávali vždycky hrozný "čoud" coby cákalové, kteří musí strašně trénovat, ale nikdy nic nezajedou. Měl jsem štěstí, že jsem určitou šikovností, asi trochu i pílí a hlavně láskou ke sportu, dokázal udělat pár dobrých výsledků, hlavně asi vyhrát Světový pohár v roce 2007, a díky tomu jsem se mohl začít věnovat kajaku profesionálně. Odjel jsem třeba na tři měsíce v roce na Zéland a do Austrálie, což tady předtím vůbec nebylo zvykem. Zlepšoval jsem se a nějakou dobu jsem byl z českých kajakářů ve světové desítce sám. Ale postupem času se na mě začali ostatní dotahovat a porážet mě.

reklama

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.