Čas v Syrtě, městě, jež už třetí měsíc obléhají misurátské milice, aby si vyřídily účty s teroristy z takzvaného Islámského státu, kteří se v Libyi začali předloni roztahovat, se táhne jako arabská guma. Válka, to jsou dny plné ospalé nudy. A minuty třaskavého strachu.

Potkávám ty kluky všude. V sedmnácti jim ještě nerostou vousy a v pětadvaceti už jsou šediví. Přes rameno kalašnikov. Sovětský, čínský, libyjský. Rumunský dragunov. Belgickou FAL s nejlevnější čínskou optikou. Kulomet Kalašnikova, tak jak ho vymontovali z tanku, bez hledí a bez mušky. Československý samopal nosí jen ti, kteří neměli dost peněz na něco lepšího. SA vz. 58 tu mají za indické zboží s nedobrou pověstí. Helmy ani vesty tihle kluci nenosí. O holku nezavadili, ti nejmladší mají dětské tváře, oči i řeči. Vypadají jako andělé, jen místo křídel se jim na zádech pohupují pancéřové pěsti. Cherubíni. Cherubíni na odstřel.

Potloukám se po syrtské frontě od katiby ke katibě. Katiba je malá dobrovolnická jednotka, nejčastěji o 20 až 50 mužích, pardon, chlapcích. Po šesti týdnech je tu znám snad skoro všechny. Anebo aspoň skoro všichni znají mě. "Číky," volá na mě oplácaný kluk v ušmudlaném tričku. Číky, tak mi tu říkají, protože moje jméno je pro Araby nevyslovitelné. Párkrát mi nabízeli přezdívku. "S-t-a-n-y-l-a-f, to se nedá vyslovit!" kroutí nad tím nemožným jménem hlavou devatenáctiletý Mohamed. "Budeš Saddám!" Saddám, to nikdy, protestuji: "Ty máš rád Saddáma Husajna?" "Jasně, všichni ho máme rádi, bránil Araby proti cizákům!" Nic nepomáhá mé vysvětlování, že to nebyl o nic menší parchant než Kaddáfí, kterého oni, přece tyrana, nenávidí. Že cizáci svými nálety v roce 2011 zachránili jejich rodnou Misurátu, protože jinak by Kaddáfí utopil revoluci v krvi.

Logika mi tu není nic platná. Položím je sice na lopatky, ale nepřesvědčím. Tohle bylo dávno. Dnes se tu nemůžou shodnout pouze na tom, zdali je Islámský stát výtvorem USA, anebo Izraele. Každopádně jde jen o to, Araby rozdělit a zničit. Koluje tu jedna zaručená fáma − Američané prý mají v moři kousek za Syrtou zakotvenou ponorku, z níž zásobují bojovníky Daesh a také je evakuují z obklíčeného města.

Tihle kluci nepoznali nic než étos svatého boje. Od roku 2011, kdy se země zbavila diktátora, se v Libyi nepřestalo bojovat. "Pro misurátskou rodinu není větší čest než obětovat svého syna na oltář revoluce," vysvětluje mi můj průvodce, dvacátník Khálid. Vedle stojící Ibrahim, který by mohl být jeho otcem, přikyvuje. Před převratem míval Ibrahim obchod s počítači, tady ale funguje jako supervizor oddílu pojmenovaného Šejch Ahmed. Katiby si často berou jména mučedníků revoluce. A jím je každý, kdo padne v boji. Na naší, rozumí se té správné straně.

Boj až po jídle

Dny jsou tu v Syrtě nekonečně dlouhé. Prvních pár týdnů ještě trvá ramadán. Čtyřicetistupňová vedra, od východu slunce do jeho západu postní čas, žádné jídlo a ani hlt vody. Nikomu se nechce ani pohnout. Nepřátelé z Islámského státu, kteří jsou často jen pár set metrů od našich pozic, jsou na tom úplně stejně, a tak boje zde obvykle začínají až po jídle, po setmění. Celý den se vlastně nic moc neděje, nanejvýš občas někoho zraní či zabije minometný granát. Den se tu musí zaspat a boj na život a na smrt začíná až v noci. Pro fotografa zapeklitá situace. I proto se rozhodnu, kromě jiného, fotografovat portréty mladých bojovníků. Fascinuje mě jejich odhodlání a šokuje jejich naivita, lenost a nepřipravenost.

Zbývá vám ještě 50 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se