Hédi Kaddour, francouzský spisovatel
Foto: Josef Dvořáček
Do Prahy přijel tunisko-francouzský spisovatel Hédi Kaddour. V českém překladu mu právě vyšel román Protější břehy o francouzském protektorátu v zemích Maghrebu. „Mohu vám vyprávět svůj příběh, ale nemohu vysvětlovat, proč se dnešní mladí lidé nechávají najmout Islámským státem,“ říká v rozhovoru.

Když islámští teroristé loni na podzim zaútočili v pařížském klubu Bataclan, vystupoval zrovna z letadla v Roissy. Vracel se z New Yorku, kde stejně jako v Paříži přednáší literaturu a také dává lekce tvůrčího a novinářského psaní. "Sedl jsem do taxíku a poslouchal ty šílené zprávy. První dojem? To je blitzkrieg. Blesková válka," říká spisovatel Hédi Kaddour.

"Druhý den ráno mi volal šéfredaktor Le Journal du Dimanche a chtěl ode mě komentář. Řekl jsem mu, že nejsem schopen napsat cokoliv seriózního na tohle téma, neumím veřejně oplakávat mrtvé, lynčovat ty střílející. Ale on se nedal odbýt, nabídl mi celou stranu, trval na svém. A tak jsem se oblékl a vydal se do Paříže. Půjdu pěšky až k Bataclanu, budu si zaznamenávat postřehy a ve čtyři hodiny dám vědět, jestli je to na seriózní článek, a do osmi ho pak případně odevzdám, řekl jsem mu. To jediné jsem v té situaci byl schopen udělat. Dívat se a to, co vidím, srozumitelně popsat."

Jak dlouho jste to šel?

Dvě a půl hodiny. Bylo brzy ráno, sobota. Vyšel jsem z domu, kde bydlím, na jihu Paříže, nedaleko Porte d'Italie, a šel pěšky až k tomu klubu, do centra. Dělal jsem si poznámky, jako když si zaznamenávám postřehy pro novou knížku. Nejsem komentátor. Vždycky budu spisovatel, který naslouchá a dívá se.

reklama

A jak se tedy díváte na současnou vlnu terorismu ve Francii, v celé Evropě?

Nejsem specialista na problematiku takzvaného Islámského státu ani neumím analyzovat současné sociální problémy.

Nevěřím, že se vás to osobně nedotýká. Jste přece po otci Tunisan, po matce Francouz, žijete aktuálním děním, píšete do novin. I v románu Protější břehy, který u nás právě vyšel, píšete o událostech, jež možná ty současné předznamenaly. O francouzském protektorátu v zemích Maghrebu, o tamním boji za nezávislost.

Román se odehrává v roce 1922, tu dobu jsem podrobně nastudoval, řekněme tedy, že možná rozumím některým otázkám, ale byl bych nesoudný, kdybych chtěl analyzovat dnešní situaci. K tomu mě neopravňuje ani fakt, že můj otec je Tunisan a matka Francouzka. Já měl vždycky jen francouzskou národnost, v Tunisku jsem žil prvních dvanáct let. To bylo dětství. Mluvil jsem sice také arabsky, ale vzdělával se ve francouzštině.

Když jsme se s rodiči v roce 1958 přestěhovali do Francie, poslali mě do lycea a řekli, teď musíš hodně pracovat. Tak jsem se hodně učil, šel na univerzitu… Mohu vám vyprávět svůj příběh, ale nemohu vysvětlovat, proč se dnešní mladí lidé nechávají najmout Islámským státem.

Tak zůstaňme u vašeho příběhu. K vlasti svého otce máte přece úzký vztah. A pokud vím, roky jste žil také v Maroku.

V roce 1971, když už jsem byl profesorem literatury, jsem měl nastoupit na vojenskou službu. A protože v rámci této služby byla možnost působit jako takzvaný spolupracující profesor, odjel jsem za prací do Maroka. Tamní univerzita byla zajímavé místo, a tak jsem i po skončení vojenské služby zůstal.

Žili jsme tam se ženou třináct let a já se naučil i té druhé arabštině − marocké. Do Paříže jsme se vrátili v roce 1984, kdy jsem dostal nabídku na profesorské místo na École normale supérieure. Od té doby učím budoucí profesory a také novináře.

Novinářská profese se za ty roky ovšem velmi proměnila, že?

Samozřejmě, adekvátně tomu, jak se rozvíjejí moderní média. Dnešní novinář musí umět také editovat (nejlépe i sám sebe), vést rozhovory i před kamerou, ovládat všechny možné počítačové programy a nejlépe i dobře fotografovat. Podstata je však stále stejná − bez talentu pro psaní to nezvládne. A sepsat zásadní analýzu či politický portrét pro Ouest-France či Le Monde je úkol, který dostávají jen ti nejlepší. Mám to řemeslo rád, je­-li dobře děláno.

A je dobře děláno?

Když píšete velkou analýzu o Angele Merkelové, každý den odevzdáváte dvoustránku do Le Monde na toto téma − a to po dobu šesti dní, nemůžete fixlovat, musíte na tom prostě tvrdě makat. Ve Francii je řada dobrých autorů, stejně tak v anglofonním a německém tisku.

Změnilo se něco mezi francouzskými novináři po útoku na redakci Charlie Hebdo?

Byl to samozřejmě šok, takže první reakce byly velmi emotivní. Nazítří po atentátu se jistě lidé báli o život, ale za týden za dva se prostě dál pracovalo. Všichni musíme dál pracovat, co jiného nám zbývá?

Vaše poslední práce − román Protější břehy − byla oceněna Francouzskou akademií a dostala se i do nejužšího výběru Goncourtovy ceny. Vy sám jste ji charakterizoval jako román-svět. Co to znamená?

Jsou různé druhy románů. Ten jeden, nazvěme ho třeba osobní, vypráví příběh autora či autorky, kteří popisují své lásky, vztahy, osobní dramata. Pak jsou romány, které se snaží vystavět jiný svět nebo mají ambici být zrcadlem reálného světa. A pak je další román, řekněme trochu specifický, v němž se potkávají různé světy. To baví zase mě.

A tak když jsem před časem v amerických starých novinách našel články o filmařích z Hollywoodu, kteří ve 20. letech natáčeli dobrodružné filmy v Maghrebu, jenž byl pod francouzským protektorátem, měl jsem konečně motiv, proč svést dohromady několik rozdílných světů. Samozřejmě, jsou to mé světy a mé jazyky, přes něž ty světy vnímám. Zatímco francouzština je pro mne mateřština, arabština jazyk dětství a angličtina pracovní nástroj, němčina je jazyk vášně, který miluji skrze skvělou literaturu, filozofii a poezii. A tohle všechno jsem chtěl dostat do jedné knihy společně s tím příběhem, kterým jsem nosil v hlavě.

Předpokládám, že to obnášelo měsíce rešerší a příprav.

A rešerše ve čtyřech různých národních knihovnách. Připravoval jsem se tak pět a půl až šest let − od roku 2008, kniha vyšla ve Francii v roce 2015. Bylo to pracné, protože jsem nehledal jen okolnosti, které by v dané době ilustrovaly můj příběh, ale pátral jsem po něčem zvláštním, co se vymyká běžným situacím. Vlastně jsem pracoval po novinářsku: hledal jsem něco, nad čím byste si řekla, ale to snad není možné, a pak musela konstatovat, že se to skutečně stát mohlo. Neuvěřitelné a přitom reálné. Když jste novinář, na takovém okamžiku vystavíte reportáž. Když jste romanopisec, máte právě jednu zajímavou sekvenci.

Hédi Kaddour (71)

◼ Narodil se v Tunisu na konci druhé světové války, jeho otec byl Tunisan, matka Francouzka.

◼ V roce 1958 rodina se třemi dětmi přesídlila do Paříže, tady Hédi Kaddour vystudoval lyceum a literaturu na univerzitě. V následujících letech přednášel a dával lekce tvůrčího psaní na řadě vysokých škol, včetně marocké univerzity či pařížského Centre de formation journalistes (CFJ), dnes učí na New York University v Paříži a společně s několika kolegy také zdarma připravuje mladé lidi k přijímacím zkouškám na žurnalistiku.

◼ Literární dráhu zahájil sbírkami poezie, v roce 2005 vydal román Waltenberg, za nějž mu byla udělena Goncourtova cena za první román.

◼ Za své zatím poslední dílo Protější břehy (2015, česky vychází v nakladatelství Garamond) získal Velkou cenu Francouzské akademie a další ocenění.

Například?

V knihovně ve Stuttgartu jsem si chtěl vyhledat co nejvíce informací, abych dobře pochopil kontext roku 1923, kdy Francie obsadila Porúří, aby donutila Němce platit válečné reparace. Tenhle krok bezesporu dal podnět k akceleraci fašismu a vynesl Hitlera.

To všechno jsem samozřejmě už věděl, ale potřeboval jsem scénu, která by to jasně vyjádřila. V mém příběhu přijíždí do Porúří také Raúf, mladý vzdělaný Arab, se svými americkými a francouzskými přáteli. Přijíždí z Maghrebu, ze země, jež je stejně jako Porúří okupována Francií, a užasne, když zjistí, že v čele francouzských vojenských jednotek, které mají potlačit odpor německého obyvatelstva, stojí vojáci z kolonií. Francouzi používají podrobené Araby, aby potlačovali jiné národy. Raúf je vidí z okna hotelu, je v šoku…

Celkem dramatická scéna, vykreslující tu historickou ironii, ale mně to přišlo ještě málo. A pak jsem se dočetl, že při jednom takovém střetu Němci stojící proti francouzským vojákům začali zpívat Marseillaisu. Německy.

Skvělý začátek reportáže.

A velká scéna pro romanopisce.

Celý román je velmi barvitým obrazem jedné etapy v historii Francie, Evropy a také severoafrických národů. Sám jste řekl, že to, co se odehrálo ve 20. letech, můžeme chápat jako dědictví, které dnes žijeme. Jinými slovy, protektorát, který Francie v té době držela nad zeměmi Maghrebu, byl jasná chyba, ne?

Nevím, jestli můžeme o historii uvažovat tímto způsobem, porcovat ji na chyby, omyly, morální přehmaty. Tak to nefunguje. Nebo − nevím. Co však vím, je to, že na začátku 20. let ve francouzském Národním shromáždění vznikla situace, kdy většina poslanců, zprava i zleva, byla ochotná odhlasovat nezávislost zemí Maghrebu, ale francouzská koloniální lobby to zmařila. Naopak Britové ve stejné době připustili nezávislost Egypta. Jasně, byla to nezávislost po britsku, velmi kontrolovaná, ale byla. Francie došla do stejného bodu až o třicet let později  a po těžkých letech násilí. Z tohoto pohledu byl začátek 20. let ztracenou příležitostí.

Kdyby…

… jsou chyby. Chcete přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby francouzští poslanci nepodlehli tlakům lobby? Byla by dnešní Francie, ba celá Evropa jiná? A jaká? Kdo ví? To nelze předjímat. Když jste v restauraci a objednáte si jídlo, obvykle nemůžete posléze objednávku změnit. Číšník přichází a ptá se jen jednou. Tak je to s historií. Nedá se vrátit. Musíme s ní žít.