Genetika
Foto: Josefína Jonášová
Povídku na víkend pro nás tentokrát napsala Iva Pekárková. Vypráví o rodinných vztazích mezi generacemi. Ilona se rozhodla, že bude jiná než její babička, překoná její genetický odkaz. Co myslíte, povedlo se jí to?

Ilona se své babičky po celé dětství tak trochu bála. A přitom babička byla to nejněžnější stvoření, jaké jste mohli potkat. A nejskromnější. Sedávala v koutě, žmoulala v prstech lem zástěry a polohlasem si cosi mumlala pod vousy. Ano, byla hodně vousatá a veškeré pokusy její dcery, Iloniny matky, o její zkrášlení odmávla, jako by zaháněla mouchu: "I nech bejt, holčičko, nech bejt. Neztrácej se mnou čas. Na mně už nezáleží."

Píšou pro ego!

Povídku o nedělním obědu:

◼ Miloš Urban
◼ Michal Šanda
◼ Ondřej Neff
◼ Petr Vydra
◼ Petr Stančík
◼ Iva Pekárková
◼ Petra Soukupová
◼ Emil Hakl
◼ Bogdan Trojak
◼ Jan Bartáček
◼ Miloš Čermák

Ilona se už od útlého věku děsila rodinných obědů a mohly za to babiččiny vousy. Nemohla si pomoct: sledovala, jak sebou třesou a cukají se, zatímco babička žvýká, a s hrůzou si představovala, že jí při vaření napadaly do hrnce. To se pak nimrala v jídle a vytahovala z něj podezřelé ždibečky.

Vzápětí dostala facku. Přiletěla od tatínka s komentářem, který se po léta neměnil: "Víš, kolik s tím babička měla práce? A ty se v tom nimráš? Proč ji urážíš?"

Ilona pokaždé popotáhla nosem a snědla všechno, i vousy. Babička ji sledovala mírným, trochu vyděšeným pohledem a nepřestávala žvýkat. Takhle to bylo od nepaměti, teda Iloniny.

Iva Pekárková
jarvis_58245ea0498e2f6db3bfcd7b.png

◼ V životě už byla leckým, barmankou i taxikářkou, především je však spisovatelkou žijící toho času v Londýně, ale píšící především česky. ◼ Její romány však vycházejí i ve Velké Británii, Německu, Španělsku či Slovinsku.

Když, už dospělá, počítala, kolik dostala u stolu facek, kolikrát vyslechla tatínkův komentář a kolikrát požírala rozvařené vousy, ať už skutečné, nebo pomyslné, vyšlo jí číslo čtyři až pět tisíc. Po dobu nějakých dvanácti let, od jejích šesti do osmnácti, se tenhle rituál odehrával tak pětkrát až sedmkrát týdně.

A nejméně čtyř- až pětitisíckrát byla tichým účastníkem rodinného rituálu: Babička (která tím svým tichým, jemným, trochu vyděšeným stylem zabránila komukoli z rodiny ve vstupu do kuchyně, aby si pak mohla plačtivě stěžovat, že jí s vařením nikdo nepomůže) donesla jídlo na stůl, obvykle pečeni, a honem si dala na talíř ten nejšerednější kousek. "Vezmu si tady tu kližku," mumlala si přitom pod vousy. "To mi stačí. Na mně už nezáleží. Vy si vezměte to lepší masíčko…"

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.