- V civilním, řekněme neliterárním životě jste zaměstnancem ministerstva zahraničí. Je pravda, že vás téma románu napadlo při dni otevřených dveří, když jste jako dobrovolný průvodce stál tváří v tvář návštěvníkům?
Na ministerstvu pracuji od roku 1997 a celou tu dobu si pokouším představit, "co tomu říká palác". Nejsem jistě sám, myslím, že každý kolega tady tak trochu řeší "duši" paláce a této instituce. A bylo to opravdu tak − při jednom dni otevřených dveří jsem poslouchal, co návštěvníkům vykládám, jak se snažím držet faktů, ale místy i trochu fabuluji, a najednou mě to napadlo. Představil jsem si perspektivu paláce, jak by to asi viděl on? Pak už to stačilo jen napsat.
- Za vaším textem je patrná hromada práce, spousta rešerší. Maloval jste si při psaní mapu s liniemi příběhů?
Začal jsem nejstaršími legendami − jsou to všechno symbolické příběhy s přesahem. To mě zajímalo i u pozdějších období. Lidé s jejich charakteristickými rysy, a jak je vykreslit díky příběhům. Jan Masaryk, Reinhard Heydrich… Skutečnost, ale také anekdotické příhody, které tu skutečnost podtrhují. Nastudovával jsem si věci průběžně. Ideální bylo, když mě něco nadchlo, nebo naopak naštvalo, tak o tom tématu rovnou napsat. Věděl jsem také, že chci "napsat" atentát na Heydricha a boj parašutistů v kostele. Kvůli nim, i kvůli sobě.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
