Obrazy Milana Housera zrají měsíce, ba roky.
Foto: DSC Gallery
Milan Houser na plátno lije kbelíky barevných laků. Nechává je zrát měsíce, roky. Autora, který se plátna jedinkrát nedotkne štětcem, výsledek často překvapí. Houserovy obrazy nyní vystavuje pražská DSC Gallery.

Obrazů Milana Housera, děkana Fakulty výtvarných umění na VUT v Brně, se nedotkl jediný tah štětce. Jsou to tajemné vesmíry, v nichž se dlouhé měsíce, ba roky vrstvily, vzlínaly a propadaly litry a litry speciálně upravených laků a drobounké kovové částečky v některých z nich vířily a shlukovaly se podle magnetického pole Země. Výsledkem je dokonale hladká plocha plná navzájem prorostlých barevných polí.

"Je to jako práce v laboratoři," říká výtvarník o své tvorbě. Doba, po niž v brněnském ateliéru trpělivě leje na horizontálně položená plátna vrstvy barev a nechává je pomalu zasychat, je imponující. Kdo jiný dnes, v čase, kdy se všechny procesy zrychlují a stahují na zlomky vteřin, dokáže čekat na výsledek svého snažení třeba i tři roky? Pro Milana Housera je to normální.

reklama

Proces zrodu jeho děl, při němž každá nová vrstva barvy rozkládá tu předchozí, připomíná vznik života, uspíšit se nedá. "Nastavím nějaké parametry a potom už obraz pracuje sám. Výsledek mě může překvapit a to je jeden z důvodů, proč to dělám," vysvětluje.

S malováním štětcem se Houser, ročník 1971, nikdy nesžil, vadilo mu už na škole. Připadá mu prý, že ruka je až příliš spojená s hlavou, dělá to, co ona chce. "Laboratoř" je pro něj zajímavější. Proces zrání obrazů přitom sleduje téměř denně a zná ho do detailů.

"Jak poznám, že je obraz hotový? Prostě mi to tak nějak dojde," prozrazuje zkraje prosince, den před vernisáží své nové výstavy v pražské DSC Gallery, kde už ten den bylo vše nainstalováno. Dalo by se prý vrstvit dál, ale ne donekonečna, protože materiál, s nímž pracuje, má své limity. "Začne tak bujet, že už přestává mít parametry, které po něm chci."

Na výstavě nazvané Pictura naturans, jež v DSC Gallery potrvá do 24. ledna, se sešly Houserovy obrazy a bronzové odlitky naklíčených brambor, pouhým obrácením vzhůru nohama proměněných v obskurní hmyz.

V dolním podlaží galerie se bramborový hmyz vyskytuje v tak velkém shluku, že připomíná invazi podivných živočichů ze sci-fi filmů. Jinde je "odchycen" do vitrín, které jsou dílem studia Olgoj Chorchoj, nebo vystaven na jakýchsi laboratorních stolech, lapený pod poklopy.

Obrazy většinou nemají jména, autor jim říká kůže barvy. Vytváří je z měkčeného laku, který vyvinul spolu s firmou Colorlak tak, aby zasychal co nejpomaleji. Materiál na obrazech proto po měsících nakonec vyschne, vytvrdne, ale zároveň zůstává elastický. Milan Houser ho potom stáhne z napínacího rámu a kraje začistí na fréze. Nakonec ho vypreparuje na kovovou desku a vystaví na stojanu.

Jiné obrazy jsou závěsné, na stěnách. Některé z nich mají po okrajích krápníky zaschlého laku, připomínající nožičky fantaskního hmyzu.

Výstava

Milan Houser: Pictura naturans

DSC Gallery, Praha

Výstava potrvá do 24. ledna

Je tu třeba teple hnědý obraz složený ze čtyř polí, který má obrovskou hloubku. Ze dna vystupují bílé skvrny a celá řada dalších valérů. "Překvapilo mě, jak se ty věci propadávají. Zároveň ten lesk a určitá aseptičnost mě také přitahují," říká Milan Houser při pohledu na hnědý obraz na stěně. Jako bychom opravdu stáli v laboratoři.

"Jedna z prvních vrstev byla bílá, pak přišla hnědá, zelená, červená, modrá," vypočítává nad jedním z obrazů. Mnohost barevných vrstev se dá vyčíst z různobarevnosti "panožek" podél okraje. A nad obrazem sestávajícím z několika polí v různých odstínech červené prozrazuje, kolik laku vlastně takové dílo spotřebuje: "Zkoušel jsem různou sílu barevných vrstev. Čtyřicet krát čtyřicet centimetrů plochy na obraze, to je deset litrů laku. Plocha velká osmdesát krát osmdesát centimetrů pojme dvacet litrů laku." V těch barevných hloubkách je zakletý čas a právě on je velkou přidanou hodnotou Houserova díla.