Akram Hossain (32) může mluvit o štěstí. Pracuje v cihelně, má ženu, syna a jeden sen. „Chtěl bych si vydělat peníze na jednu nebo dvě krávy a vrátit se s rodinou domů do Sylhetu.“
Foto: foto: HN - Filip Jandourek
V jedné z nejznečištěnějších oblastí světa se lidé stávají uprchlíky ve vlastní zemi. Přinášíme exkluzivní fotoreportáž z bangladéšské metropole.

Jeden vjem fotografie zachytit neumí. Hutný, těžký, všeobjímající zápach. Smrad ze skládky plné hnijícího bahna, smrad vydělávaných kůží, na které dělníci vylévají hektolitry rozpouštědel, smrad z továren na výrobu hnojiv. Řeku Burigangu oživují jen plovoucí plastové lahve, ránu z milosti jí dává přítok z fabriky na výrobu hliníku. Je už dávno biologicky mrtvá. Na jejích březích ale bují slumy, slepené z igelitu, zbytků cihel a kousků dřeva a slámy.

Hana Connor (26)

◼ Česká reportážní fotografka. Tento obor vystudovala na univerzitě TAFE v australském Perthu. Pracuje pro řadu humanitárních organizací, například pro Lékaře bez hranic, cestuje zejména do zemí třetího světa a do oblastí s katastrofálními životními podmínkami.

◼ Souběžně též pokračuje ve studiu v Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě.

Každý den přicházejí do průmyslové čtvrti Munshiganj v bangladéšském hlavním městě Dháka noví přistěhovalci z venkova. Pár set lidí denně, statisíce ročně. Není pro ně místo a nebude ani zítra, ani pozítří. Usadí se na skládce toxického odpadu se svým snem o lepší budoucnosti − a stávají se tak uprchlíky ve vlastní zemi.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.