Výstava v Liberci představuje malíře Valečku, který tvrdošíjně zůstal krajinářem

Severočeská horská obec Líska nedaleko České Kamenice v 30. letech měla 900 obyvatel. Dnes jich má sotva 50. Baladická sudetská krajina pod vrchem Studencem, vylidněná po odsunu německých starousedlíků a znovu řídce osídlená lidmi bez kořenů, zanechala nesmazatelné stopy v malířském díle čtyřicátníka Jaroslava Valečky.

V jeho cyklech syrových, opuštěných, většinou nočních zimních krajin lze její otisky nalézt dodnes. Do 26. února jsou Valečkovy obrazy k vidění na výstavě Sen o severu v Oblastní galerii v Liberci.

"Tam úplně zmizel jeden svět," říká Valečka o světě svého dětství. Protože měli v Praze příliš malý byt, rodilý Pražák vyrůstal na chalupě v Lísce.

Vesnice i její okolí, zanedbané statky, kostely s propadlými střechami, tajemné opuštěné továrny, připomínky zmizelých obyvatel, o něž se tu ještě v 70. letech zakopávalo na každém kroku, to byla roznětka jeho vizuální fantazie.

Na pražskou akademii Valečku přijali napoprvé. V ateliéru málo komunikativního Jiřího Sopka to jako nejmladší ze všech nejspíš neměl jednoduché, ale hodně mu dalo další studium v Norsku, Německu a Nizozemsku.

Stal se krajinářem, a to v době, kdy se u nás pěstovala jen abstraktní krajinomalba, a navíc se mluvilo o tom, že malba je mrtvá a umělci se budou nadále vyjadřovat konceptem a novými médii. Valečka ale krajinářem tvrdošíjně zůstal. A do Lísky se dodnes vrací, cítí, že tam je doma.

"Munch, Váchal, Zrzavý, Lada, Kremlička…" vypočítává malíře, jejichž dílo je mu blízké. Vytvořil si vlastní, na první pohled rozpoznatelný svět, a každým dalším obrazem ho dobudovává jako ucelený vizuální příběh.

Sny a noční můry

Jeho krajiny vypadají jako snové, idealizované, od reality odtržené vize, v nichž se zastavil čas. Překvapivě jsou ale založené na reálných příbězích.

K obrazu Padáky ho například inspirovalo vyprávění jediné Němky, která směla po válce v Lísce zůstat, jisté paní Anderové, o tom, jak německé stíhačky při útoku na Drážďany sestřelily asi deset amerických bombardérů a nebe bylo najednou poseté padáky.

Ani oběšenci, na které tiše sněží, a všichni ti sebevrazi váhající před skokem, nespadli do obrazů odnikud. V dětství malíř zažil, jak si soused uvázal oprátku vysoko na špičce stromu a visel tam dlouho, protože hasiči neměli dost dlouhý žebřík.

Jaroslav Valečka se netají tím, že začátky nebyly vůbec jednoduché. Ale ženil se dost pozdě, a tak naštěstí nikdo netrpěl tím, že je chudý. Dnes má za sebou víc než stovku samostatných výstav, zajímá různorodou sběratelskou obec a jeho obrazy vlastní tuzemské i zahraniční galerie.

Umělcovo jméno se posunulo na mezinárodní rovinu, když se v roce 2004 stal členem české odnože hnutí stuckistů. To vzniklo v roce 1999 ve Velké Británii a sdružovalo autory, kteří prosazovali malbu jako základní prostředek výtvarného umění. Vymezovali se především proti převládajícímu konceptu.

Českou skupinu založil fotograf a historik umění Robert Janás. Kromě Valečky se v ní sdružili například Filip Kudrnáč nebo Martin Salajka, později také Jiří Hauschka, Jaromír 99, Markéta Urbanová nebo Jan Gemrot.

Spolu s MICLem, Lukášem Miffkem a Karlem Jeriem figuruje Valečka také v recesistickém seskupení Natvrdlí, které je projektem teoretičky Rey Michalové na obranu klasické narativní malby. Dnes už ale situace není zdaleka tak vyhrocená jako v 90. letech, kdy prý Valečka svým vrstevníkům opravdu připadal jako natvrdlý, když se držel malování. Nyní již mezi nejmladšími tvůrci malbou nikdo nepohrdá.

Liberecká výstava představuje nejen Valečkovy krajiny, ale také jeho figurální tvorbu, postavy osamělé, do sebe stažené, až morbidní, zalité intenzivním světlem. Ve Valečkových snech a nočních můrách se nedá neuvíznout.