Na snímku je spisovatel Michal Vrba.
Foto: HN - Jan Mudra
Na začátku měl Michal Vrba jednu větu a žádné velké ambice. Nakonec napsal zajímavou prvotinu, román Prak, jenž mapuje lidský strach. "Psal jsem to pro kamarádku, která se mě zeptala, čím bych byl, kdybych byl knihou. Byla to hra," říká v rozhovoru.

Vyučený nástrojař, učitel, balič krevet, řidič náklaďáku, dopravní zpravodaj, obchodní zástupce. O Michalu Vrbovi by se dalo říct, že je mistrem devatera řemesel. Vzhledem k tomu, že má i literární talent a právě mu vyšel první román, se to zdá být logické. Vždyť kde jinde má autor hledat nápady, historky a příběhy než v různých profesích?

Jenže − tohle si člověk může myslet jen do okamžiku, než se s Michalem Vrbou potká osobně. Na první pohled vypadá o deset let mladší, působí poklidně. Žije v Novém Bydžově, má malé děti, opravuje tam dům. Dobrodruh? To tedy ani náhodou. Anebo.

Musím říct, že mě váš životopis trochu překvapil. Studoval jste český jazyk a společenské vědy, přitom jste se vyučil v ČKD.

Překvapuje vás učiliště? V patnácti jsem vypadal na deset a byl jsem hrozně nezralý, a tak když se mě rodiče zeptali, čím bych chtěl být, řekl jsem, že prezidentem. Oni pokývali hlavou a dali mě do královéhradeckého ČKD. Neprotestoval jsem. Ale když jsem se pak postavil k ponku a svěrák byl pomalu výš než moje hlava, došlo mi, že to nebude legrace. Nehledě na kolektiv spolužáků. Do té školy tehdy, na začátku 90. let, odkládali sportovní talenty, u nichž bylo jasné, že se nebudou živit zrovna u ponku. Do třídy se mnou chodil třeba fotbalista Kulič, který potom hrál za Spartu, hokejista Kudrna, který byl i v KHL. Samí silní kluci a mezi nimi já − postavou malé dítě.

reklama

Takže jste si užil šikanu?

To zase ne. Vzali mě spíš pod ochranu. Po třech letech na učňáku jsem šel na nástavbu v Novém Bydžově a po maturitě jsem pak zkusil češtinu a občanku na UJEP v Ústí nad Labem. Jak jsem tam seděl mezi našprtanými gymnazistkami, nedával jsem si šanci. Ale asi jsem vyhrál při pohovoru, když zkoušející zjistil, že některé autory mám načtené víc než on.

A co jste tehdy četl?

Asi to neodpovídá naturelu osmnáctiletého kluka, který jezdí na simsonu a poslouchá metalové kapely, ale četl jsem třeba Poláčka a obdivoval jeho umění popisu maloměstských figurek.

Hm, takže se už ve vás klubal literát.

Neměl jsem ambice vydat knihu. Píšu si. To ano. Pro sebe, pro kamarády. Také Prak měl být maximálně desetistránkovou povídkou. Psal jsem to pro kamarádku, která se mě zeptala, čím bych byl, kdybych byl knihou. Byla to hra.

Být učitelem byla také hra?

Při studiu jsem si potřeboval najít práci a hledal ji cíleně ve školství. Celý život bojuju s nervozitou. Jsem stydlivý člověk, introvert. Chtěl jsem to zlomit. Často se snažím se svými negativními vlastnostmi poprat. A tak jsem šel učit na střední školu, abych měl proti sobě takřka dospělé lidi, kteří mě budou pozorovat a já je budu muset nějak zaujmout.

Michal Vrba (40)

◼ Píše už spoustu let, ale jen sám pro sebe či pro přátele. Před dvěma roky si také vlastním nákladem vydal knihu povídek a stejným způsobem chtěl naložit i s románem Prak, jenž je strhujícím příběhem kolaborujícího novináře z doby protektorátu.

◼ Nakonec ale přece jen poslal text několika nakladatelstvím. Všude byl s díky odmítnut, teprve spisovatel a také redaktor nakladatelství Argo Miloš Urban doporučil román k vydání.

◼ "To mi vyrazilo dech," říká prostě Michal Vrba, který žije v Novém Bydžově a pracuje jako obchodní zástupce malé místní tiskárny. Dnes je podruhé ženatý, má dvě malé děti.

Od učitelského řemesla jste však zběhl.

Po sedmi letech na různých typech škol jsem si připadal jako ve skleníku. Učitel žije podivnou reality show v jedné uzavřené budově, kromě učení dělá stále stejné úkony, a to papírování… Na začátku června jsem se dohodl s paní ředitelkou na odchodu, svou třídu dovedl k vysvědčení a zkraje července odletěl do Skotska. Přesněji − do balírny krevet v Kyle of Lochalsh.

Balírna krevet? Jak jste na ni přišel?

Kamarád tu balírnu vedl. Přijel jsem v noci, lilo jako z konve, přespal jsem v jeho karavanu, ráno se nazul do holínek a šel hned na molo, kde jsme v plechové hale na stolech třídili čerstvé krevety a ukládali je do krabiček. Bylo to rychlé tempo, krevety se nesmí zkazit.

Jak dlouho jste to vydržel?

Byl jsem tam 14 měsíců. Na konci prázdnin odjela spousta brigádníků a majitel zjistil, že nemá nikoho, kdo by mohl jezdit po večerech k lodím pro krevety, a tak jsem šel kromě balení ještě za volant. Nejprve jsem jezdil s velkým osobákem, až zase přišel šéf a zeptal se: "Jak dlouho máš řidičák?" Když jsem řekl, že dvanáct let, usmál se: "Když má ve Skotsku člověk deset let řidičák, automaticky může řídit i náklaďák do sedmi a půl tuny."

Dodnes nevím, jestli je to pravda. Další den jsem s Jamajčanem Royem jel do Inverness s krevetami a tam − u benzinky − mi Roy podal klíčky. Dojel jsem k prvnímu objezdu, bylo tam několik pruhů, kroužil jsem a přemýšlel, jak se dostanu ven.

To je docela slušný začátek povídky.

Pokračovat bych mohl popisem noční skotské krajiny. Stoupám serpentinami, občas v zatáčce odpočívají na silnici ovce, v zimě zase jeleni sika, co sešli z kopců. Dorazím do zálivu, musím nacouvat po betonovém sjezdu k vodě. Nikde nikdo, jen loď, z níž vynáší pět obrovských námořníků bedny s krevetami. Jednou jsem při couvání šlápl víc na brzdu, tři bedny se z auta vysypaly. Ti chlapi mě obstoupili a vrčeli. Byla noc, neuměl jsem pořádně řeč a nejbližší vesnice byla 30 kilometrů. Krušné chvilky, ale na druhou stranu přesně takové, které potřebuju. Zapadaly do mozaiky o překonávání se.

Co jste překonával při konkurzu na dopravního zpravodaje ÚAMK?

Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli bych mohl žít v Praze. Jako dopravní zpravodaj zapisujete nahlášené komplikace a nehody a musíte se v nich vyznat, musíte znát ulice, čísla dálnic i silnic. Musíte vědět, odkud kam co vede, ve kterém pruhu se stala nehoda, jakým způsobem omezuje provoz a všechno to nejen zapsat, ale také tlumočit médiím i řidičům.

Nakonec se ale trochu problematický synek vrátil do Nového Bydžova a teď už několik let pracuje v malé tiskárně. Co tam děláte?

Je to rodinná tiskárna v Humburkách, obstarává ale celé Novobydžovsko − tiskne svatební oznámení, plakáty, vizitky a třeba i inzertní noviny. Jsem obchodní zástupce na volné noze, domlouvám zakázky s firmami a lidmi z okolí.

Baví vás to?

Mám kamaráda, nedostudovaného právníka, který se dnes živí také jako obchodní zástupce. Prodává obuv, ale tvrdí, že lidi od něj boty vlastně nepotřebují. Co potřebují, jsou příběhy. A tak si jezdí s lidmi povídat. Já dělám totéž − poslouchám a vyprávím.

Jaké jim vyprávíte příběhy?

Ty, co nasbírám cestou. V malých městech, jako jsou Hořice, Jičín, Lázně Bělohrad či Nová Paka, se pořád něco děje. Jako tenkrát v tom Poláčkovi. Poslouchám a pak třeba nějaký příběh pošlu dál, bez konkrétních jmen, někdy něco přidám, aby to bylo zajímavější. Sám si také poslechnu vyprávění zákazníků a někde na konci našeho rozhovoru domluvíme i samotnou zakázku.

Kdo vám vyprávěl příběh o novináři, který za války psal pro nacisty oslavné články a přitom s nimi vedl soukromou válku?

To je od začátku až do konce čistá fabulace.

Můj kamarád je také obchodní zástupce, prodává obuv. Tvrdí ale, že lidi od něj boty vlastně nepotřebují. Potřebují příběhy.

Takže jste vůbec nepátral v archivech?

"Vzbudil jsem se za úsvitu v trávě na okraji lesa." To byla první věta, která mě napadla, hned jak jsem přistoupil na hru "co bych byl, kdybych byl knihou". A chtěl jsem tam mít motiv útěku. Nevěděl jsem ale, kam ten člověk utíká a proč. Nechal jsem ho tedy rozkoukat, zahřát se, než zase vyrazil na cestu. A čekal jsem, co mi o sobě řekne. Příběh tak vyvstával sám.

Ani prak, kterým se snaží zabíjet nepřátele, nebyl kdysi vaší klukovskou hračkou?

Motiv praku vychází spíš z povahy toho muže. Tím, že byl trošku nedospělý, má v rukou i dětskou hračku, z níž se ale může stát za jistých okolností nebezpečná zbraň.

Ten příběh by se mohl odehrávat i v 50. či 70. letech. Proč protektorát?

Vystavil jsem hrdinu zkoušce − strachu z násilí, z bestiality. Tou byly nacistické mučírny pověstné, přitom je to nedávná doba, vždyť moje babička ji ještě pamatuje. To období mě vždy zajímalo, sáhl jsem po něm automaticky, protože jsem si kladl sám otázku: Vydržel bych, anebo by mě strach z háků u stropu zlomil?

Vašeho hrdinu strach zlomil.

Ale já ho nepovažuju za úplně zavrženíhodného hrdinu. Snaží se své pochybení napravit, byť svérázným způsobem. Chápu ho i proto, že má rozvinutou obrazotvornost a dovede si víc než kdokoliv jiný domyslet, co ho čeká, když odmítne s Němci spolupracovat. Jeho boj je možná těžší. Ale i když jsem začal původně psát o sobě, postava se brzy vyvinula v někoho jiného. Moc se s ní neidentifikuju.

Víte o strachu, jemuž byste sám asi podlehl?

Děsí mě pouliční lynč. Třeba záběry z Budapešti v roce 1956, kandelábry, na nichž viseli mrtví. Absolutní bezpráví, okamžik, kdy může kdokoliv ukázat na koholiv. Kdysi jsem o člověku, který takhle využil dav, napsal povídku. Nikdo se jej neptal na důkazy, nikdo nic nevyšetřoval. A tak ten muž ukazoval prstem na jiné, ač měl sám jako první viset.