Spisovatelka a překladatelka Bianca Bellová
Foto: Jan Trnka
"Nepřemýšlím o čtenáři, ale o textu. Píšu, jak umím. Je to zábava," říká spisovatelka Bianca Bellová. Podle ní může být zpětná vazba pro autora smrtícím polibkem. Její román Jezero byl tento týden oceněn jako Kniha roku na cenách Magnesia Litera.

V české literatuře se objevila nová skvělá vypravěčka. Těmito slovy před několika lety kritici kvitovali její knihu Mrtvý muž, v níž zachytila drama rodiny, jež ztratila dědu na komunistickém popravišti, otce v normalizačních 80. letech při "coming-outu" a matku kvůli počínající duševní chorobě.

Forma monologu uchopená s přesnou dávkou nadhledu, humoru až cynismu a povýšená svébytným barvitým jazykem umožnila Biance Bellové vyprávět příběh hlavní hrdinky a jejího bratra ve strhujícím tempu. Není divu, že novela byla nominována na několik literárních cen – a není ani divu, že její nejnovější kniha Jezero tento týden získala nejprestižnější cenu Magnesia Litera.

Příběh chlapce vyrůstajícího na březích vysychajícího jezera kdesi v Asii posunuje autorku zase o výrazný krok kupředu.

"Knihy i kratší literární útvary píšu poměrně úsporně, každé slovo i scéna si v nich musí své místo tvrdě obhájit, nejsou tam jen tak náhodou. Text si je prostě vyžádal," řekla Bellová už před časem o svém způsobu vyprávění, a teď elegantně odráží všechny předvídatelné otázky, proč píše tak trochu "po mužsku", proč nijak nešetří silnými výrazy ani erotickými scénami.

Tím by však nejraději se všemi komentáři skončila, nechce už dál nic vysvětlovat ani obhajovat. O co je na stránkách svých knih otevřenější a uvolněnější, o to víc působí v soukromí uzavřeně. K rozhovoru se sice nakonec nechala přesvědčit, ale po celou hodinu, kterou strávila nad šálkem zázvorového čaje, je ve střehu a pečlivě váží slova. Koneckonců to činí, i když píše.

Překvapila jste mě, když jste nejprve odmítla rozhovor. Jste asi první český literát, kterého znám a který nestojí o medializaci.

No, nesmíte to říkat v nakladatelství. Psaní mě baví, dělám to pro zábavu. Primárně mi nezáleží na tom, jestli prodám dvě stě knih, nebo dva tisíce, takže nepotřebuju články v novinách. Psaní není zdroj mých příjmů. Kromě toho se mi zdá, že jsem už všechno řekla. Soudím, že by měl autor mluvit prostřednictvím svých textů, proč by to měl ještě nějak dovysvětlovat?

Ani vám nezáleží na tom, že vaše poslední kniha uspěla při prestižní Magnesii Liteře?

Asi bych si vymýšlela, kdybych tvrdila, že je mi to jedno, že mě to uznání nepotěšilo, ale není to něco, o čem bych si myslela, že mi to změní život. Je to příjemné, člověku se tím otvírají další cesty, ale časem to pomine a za rok už si na mě třeba nikdo ani nebude pamatovat.

Magnesia Litera vám, myslím si, dělá jméno, může zvednout i počet prodaných knih.

reklama

No, zůstaňme u toho, že ráda píšu a každý výdělek s tím spojený mě vždycky mile překvapí.

Bylo by vám také jedno, kdybyste svůj další text neudala v žádném nakladatelství a on zůstal v šuplíku?

To se mi stalo asi tak před patnácti lety s prvním textem. Nabídla jsem ho jednomu renomovanému nakladatelství a tam ho odmítli. Samozřejmě že jsem si poplakala. Dnes jsem opravdu vděčná, že mi to nevydali.

O čem byla ta první knížka?

O babičce. K tomu rukopisu mám z osobního hlediska velice osobní vztah, ale literárně, myslím, stojí za pendrek.

To jste psala o své bulharské babičce?

Ano, babička byla neobyčejná a krásná žena. Dokonce svého času bulharská královna krásy. Vdávala se v šestnácti, protože musela, to bylo ještě za války, táta se narodil v roce 1943, pak ještě měla dceru. V manželství asi nebyla úplně šťastná, ale byla takový držák, který táhnul rodinu. Bydleli v Krdžali blízko řeckých a tureckých hranic. Nakonec si tam zřídila krámek s vlněnými věcmi a čile obchodovala s Turky. Měla velmi pestrý život, dokonce byla poslankyní v parlamentu a předsedkyní nějakého sdružení penzistů. A také psala − hlavně básničky, anebo třeba články do novin. Byla všestranně nadaná, ale neměla možnost všech darů využít.

Jak to, že se váš otec odstěhoval do Prahy?

Tatínek sem přijel studovat jako řada jiných mladých lidí ze spřátelených bratrských zemí. Potkal maminku a zůstal.

Je tady šťastný?

Myslím, že čím je starší, tím víc na něho doléhá stesk po domově. A tak půl roku žije v Bulharsku a zimu tráví tady.

Zdědila jste něco po bulharských předcích?

Asi potřebu vřelosti nebo, řekněme, radost z intenzivnějšího prožívání společenských kontaktů. Přijde mi drásající, když se vrátím odněkud z ciziny a zase si uvědomím, jak jsou lidi u nás doma málo kontaktní a tak nějak programově naštvaní.

Možná je to tím, že tu nemáme tolik sluníčka, jako je ve Francii, Itálii, Bulharsku.

Neřekla bych. I v Anglii je prostě běžné, že se dáte na ulici do hovoru s neznámým člověkem, prostě si povídáte o počasí a pak přijede autobus, vy se rozloučíte a nastoupíte. Je jasné, že se už nikdy neuvidíte, ale je to v pohodě. Zatímco tady, když na někoho promluvíte v tramvaji, hledí na vás jako na postiženou.

Jste Češka s bulharským tatínkem a britským manželem, žijete na pomezí mezi poměrně rozdílnými světy, to je zajímavé, ne?

Pořád je to jedna civilizace evropská.

Přece jen jistý rozdíl to ale bude.

Právě v té srdečnosti a vřelosti. A také v ironii. Jak známo, Britové mají velmi rozvinutou komunikaci mezi řádky, o které si myslím, že se ji můžete naučit jenom tehdy, když tam vyrostete. Cizinci některé vzkazy, ta skutečná poselství pod slovy, zůstávají totálně skryté. Když vám třeba někdo řekne "love you and leave you", posílá vás někam a vy máte přitom pocit, že vás má opravdu rád a že mu příště zase můžete zavolat. Nerozklíčujete to.

To se nedá nacvičit ani dlouholetým soužitím s Angličanem?

Možná kdyby člověk delší dobu žil v Británii, asi by se to naučil. Ale jak dlouho by to muselo být?

Bianca Bellová (47)

◼ Upozornila na sebe už svým debutem Sentimentální román (2009), případné pochybovače si pak zcela získala novelami Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013).

◼ Brilantní vypravěčka s osobitou poetikou a expresivním jazykem, jež v žádném směru nemohou být považovány za příbuzné obvyklým výrazovým prostředkům ženských románů, blogů či fejetonů, bere však svou literární tvorbu především jako koníček.

◼ Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, tady dnes také žije se svým britským mužem, hudebníkem Adrianem T. Bellem, a třemi dětmi, přičemž se živí překlady a tlumočením z angličtiny.

◼ Její poslední novela Jezero (2016), již vydalo nakladatelství Host loni na podzim, získala cenu Kniha roku při letošní Magnesii Liteře.

Nikdy vás nelákalo se s mužem přestěhovat do Británie?

Ne.

Proč ne?

Nikdy jsem tam nestrávila tolik času, aby mi to nějakým způsobem chybělo. Pro mě je to příjemná turistická destinace.

A co vaše děti?

Dvě naše starší děti odmalička tvrdí, že tady žít nebudou a že se odstěhujou do světa.

Jste s tím smířená?

Hmm, asi jim nedovolím odejít. Vím, jak to chodí. Táta Bulhar, odjel do Čech, už se nevrátil, manžel se taky nevrátil… Ten dokonce odešel z domova v patnácti, šel k námořnictvu a vlastně od té doby jezdil po světě na lodích Jejího Veličenstva, tehdy byl vlastně ještě mladší, než je můj druhý syn teď. Pro manželovu maminku to muselo být hrozné, ale nedala nic najevo, řekla prostě: Tak si teda běž!

Myslíte, že vás děti poslechnou a zůstanou doma?

No jistě že bych dětem nakonec taky nebránila, kdyby šly do světa za štěstím, ale strádat z odloučení se mi moc nechce.

A jak to, že váš muž zakotvil tady?

No protože mě potkal. V Řecku − na lodi.

Až taková to byla romantika?

Romantika jako ze špatného filmu. Byla jsem ještě na škole, nechtěla jsem se někam stěhovat. A jemu to vlastně bylo jedno, pracoval tehdy jako stevard na soukromé jachtě, a když se rozhodl žít na pevnině, bylo mu jedno, kde to bude. Řekl, že za mnou přijede do Prahy. Sbalil se a přijel.

A teď tady hraje ve velmi úspěšné kapele, je muzikant.

No, muzikant. Má to jako koníčka asi jako já to psaní. Živí se reklamou.

Dovedete si představit, že byste se psaním opravdu živila?

Není to reálné. Na tomto trhu se psaním neuživím. A navíc si myslím, že by mě to ani nebavilo. Ten tlak. Jsem ráda, že si k tomu můžu sednout, když mám chuť, nic mě netlačí, nemusím. Jen prostě přijde nějaké autorské pnutí, a tak tluču do klávesnice. Ale abych na tom závisela a musela psát, abych se uživila, to mi přijde jako špatný model. Ten můj mi určitě víc vyhovuje.

Váš styl je velmi osobitý, až bych řekla, že je víc mužský než ženský a velmi razantní. Zdá se, že o čtenáři, o tom, zda se mu text bude líbit, zda ho zaujme či pobouří, vůbec nepřemýšlíte.

Mužská a ženská literatura? Tak já to vůbec nerozlišuju. Je jedna literatura. Nevím, proč píšu zrovna takhle, jinak to neumím. Ale když píšu, přemýšlím jen o textu a snažím se nenechat se ničím ovlivnit. Ani očekáváním čtenářů. Je zajímavé pak sledovat jejich reakce, když dojde na nějaké veřejné autorské čtení. "Proč jste tady mezi dvě brutální scény vmáčkla jednu poetickou?" ptali se mě nedávno a já mohla jen pokrčit rameny: "Nevím, já si toho nikdy nevšimla, ale asi to tak bude."

Ta zpětná vazba je jistě zajímavá, na druhé straně to může být smrtící polibek pro autora. Když vím, jak čtenář tohle zrovna vnímá, automaticky mě to svazuje, začnu přemýšlet o tom, jak píšu. Ale to já nechci, odmítám takhle kalkulovat. Píšu, jak umím. Padá to ze mě. Samozřejmě že to občas hodně bolí, člověk potí krev, někdy se s textem donekonečna rvete, ale máte z toho obrovskou dávku adrenalinu. Je to osvobozující. Svoboda je to nejlepší.

Vaše knížky vycházejí v němčině, arabštině, polštině, makedonštině, bulharštině… Napadlo vás někdy psát anglicky, když se živíte překlady z angličtiny?

Ne. Není to můj první jazyk. Neumím v angličtině psát tak dobře, jak bych si přála. Samozřejmě originál se nedá srovnat s překladem, takže když mám možnost si vybrat anglický text, vždy po něm sáhnu, je to požitek. Ale ne že bych to uměla sama napsat. Od toho jsou − přece − překlady a překladatelé.

S češtinou ale rovnou vzdáváte možnost prosadit se v zahraničí.

Nedovedu si představit konstelaci, za jaké by se český autor dnes mohl prosadit v anglicky mluvících zemích a být úspěšný jako tamní autoři. Musel by snad být nějaký enfant terrible, asi jako Maslowska v Polsku, ale ani to by možná nestačilo.

A kdyby se povedl majstrštyk srovnatelný s Harrym Potterem?

I tak mám pocit, že by se jeho autor těžko prosazoval. Třeba manžel se svou hudbou, která je naprosto srovnatelná s tím, co vychází na ostrovech, se stejně neuplatní na britském trhu, protože nemá potřebné kontakty. Pokud nemáte někoho, kdo vás tlačí, pokud tomu nevěnujete pořádnou kampaň, pokud do toho hodně neinvestujete, nemáte šanci.

Čtou vaše knížky vaše děti?

V pubertě vám je jedno, co dělají rodiče, moje osmnáctiletá dcera a šestnáctiletý syn se ještě tak zajímají o tátovu hudbu, víc než o mé psaní. Ale potěšilo mě, že syn si Jezero přečetl a pak mi řekl, že je to to nejlepší, co četl. To od šestnáctiletého klacka potěší. Když knížka získala nominaci na Literu, zeptala se také dcera, jestli bych jí to nepůjčila, že by si to třeba taky případně přečetla…

Je pravda, že k Jezeru vás přivedla reportáž v National Geographic o zničeném Aralském jezeru?

To je, řekla bych, povrchní odpověď na otázku, když se mě všichni ptají, kudy přišla inspirace. Nicméně ten příběh má být spíš symbolický, abstraktní, nemá být nasazený na konkrétní místo a konkrétní dobu.

Ono je to zřejmé, ten symbolismus. Ale místy velmi sugestivně popisujete třeba stroj, který příteli hlavního hrdiny usekne ruku, pak ho zabije. To je velmi konkrétní stroj, na konkrétním místě a ke konkrétnímu účelu.

To je zajímavé, že se na to ptáte − a máte pravdu, pátrala jsem na internetu, jak takový pás může vypadat a fungovat. A našla jsem si na YouTube nějaké staré video, kde je zachycený. A byla jsem první divák, který to video zhlédnul.

A když jste psala Mrtvého muže, vycházela jste z příběhu konkrétní rodiny, které v padesátých letech komunisti popravili otce, respektive dědu?

Inspiroval mě televizní dokument Dopis z cely smrti, který byl o tom, jak se v Národním archivu našly dopisy, které psali odsouzenci na smrt před popravou svým blízkým. Ti odsouzení se snažili do pár vět vložit celý svůj životní odkaz. A představte si, že komunisti jejich poslední dopisy ani nepředali adresátům. Ani to jim nedopřáli. Nevydali rodinám ani těla popravených, ani ty dopisy. Dopisy ležely šedesát let v archivu, až pak je dostali potomci. Nedovedu si představit, že bych četla dopis svého popraveného otce po tolika letech…

Kdy jste na to vlastně přišla, že potřebujete sepisovat příběhy?

Psala jsem vlastně odmalička. Moje češtinářka mými slohovými pracemi obesílala dětské literární soutěže. Na gymplu jsem zase chrlila básničky, jako každý v tom věku, ale pak jsem nějak vystřízlivěla a došla k závěru, že to bylo mladické poblouznění. A zapomněla na to. Ale pak se mi narodily první dvě děti, v hlavě se nějak přehodily priority, došlo mi, že pracovní plán na příští rok není tak důležitý jako další věci v životě… A začala jsem si psát. Z toho psaní ale nedělám žádnou vědu. Mám práci, kterou si vydělávám, a koníčka, který mě těší. To jde, ne?