Martin Hilský, shakespearolog, překladatel a profesor anglické literatury na FF UK
Foto: Libor Fojtík
Jeho první vzpomínka na auto má podobu Tatry "Hadimršky", v níž za ním na prázdniny jezdili rodiče. Vyčkával na kraji vesnice, aby je "stopnul".

Hadimrška byla unikát. Vůbec se nedivím, že otce na cestě do Itálie v roce 1946 stavěli v Německu američtí vojáci: jakmile zvedl kapotu, rozesmáli se. Na rozdíl od jejich vozidel, která tam měla plno věcí, u tatřičky nebylo téměř nic. Jen nádrž a motor.

Moje první auto byl trabant, vzali jsme si na něj půjčku 25 tisíc. Měli jsme tři děti a potřebovali jezdit. Každá cesta byla zážitek: do malého kombíku jsme nacpali tři děti, kocoura, půlku předsíně, kytky, zeleninu. A co se nevešlo do auta, šlo na střechu. Když jsme projížděli vesnicí, lidé nás zdravili, smáli se. Dnes už sice jezdíme v krásných autech, ale nikdo nás ani nezdraví, ani se nesměje. Trabantům jsme zůstali věrní 20 let.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.