Poštovna na Sněžce
Foto: Shutterstock
Nakladatelství Argo vydalo knihu o architektovi Martinu Rajnišovi. Sviští skrze ni nepřetržitý proud nespisovného vyprávění. Když Rajniš líčí své grázlovské dětství školou nevzdělatelného chlapce, připomene to slavné Mikulášovy patálie.

Profese architekta se bez plánů neobejde. A tak si Martin Rajniš naplánoval život až do 90 let. V knize Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek − kterou na základě vyprávění proslulého architekta a vysokoškolského profesora sepsala Magdalena Šebestová − 72letý Rajniš vysvětluje tento cíl dlouhověkostí svého otce. Vzdělaného středostavovského člověka formovaného první republikou, který syna počal neplánovaně a chtěl, aby se manželka plodu zbavila. Babičky tomu ale zabránily.

Martin Rajniš si s otcem nerozuměl. V rodině se otevřené city neprojevovaly, a tak se syn celoživotně upnul víc na své psy, protože i se ženami to měl komplikované. Fakt, že po čtyřiapadesátce zvládl pětileté putování po světě včetně cesty napříč mrazivými a téměř liduprázdnými Špicberky, ale Rajniš přičítá také k otcovým zásluhám. Jako dítě byl nucen žít v pražském bytě za Národním divadlem při otevřených oknech zajištěných zatlučenými "krováky". Říkal tomu polární výcvik.

reklama

Knihu, skrze niž sviští nepřetržitý proud Rajnišova nespisovného vyprávění, lze označit za iniciační. Za cosi podobného dobrodružné literatuře pro mládež, která dávno vyrostla. Snad i poserovi, jenž žije konvenční život a raději sedí doma, než aby vyrazil na "dobrodružné" výpravy po všech koncích zeměkoule jako Rajniš, se musí po jejím přečtení rozsvítit: nikdy není nic ztraceno.

Chce to ale přistoupit na Rajnišovy zásady: nepřipustit si strach a nudu a nepodlehnout "strategii chudoby".

Poslední podmínka souvisí s dostatkem peněz, které Rajnišovi díky úspěchům v jeho profesi nikdy nechyběly. A tak tématu, jak zbohatnout, věnoval jeden z apendixů své vzpomínkové knihy. Peníze (Rajniše) osvobozují, což si logicky nemůže dopřát každý. Jenže architekt, jehož vyprojektovanými domy proteklo za 50 let praxe přes čtrnáct miliard korun, si svou pověst vybudoval právě proto, že se nebál.

Už na začátku kariéry se nezalekl velmi nízkého platu v libereckém architektonickém studiu Sial, ve své době nejlepším ateliéru v Československu. Dodnes to připomíná věž na Ještědu od zakladatele studia Karla Hubáčka a pak pražský obchodní dům Máj.

Nynější kulturní památku Rajniš vyprojektoval se dvěma kolegy ze Sialu. Ta zkušenost byla víc než peníze. Pro Rajniše představovala škola Sialu nejlepší investici. Jakkoliv svého času chodil před Máj poslouchat lidi nadávající "kterej blb tohle udělal".

Pražský "obchoďák" byl pro Rajniše důležitý ještě z jiného důvodu. S kolegy ho vyprojektoval na teritoriu svých dětských her. Jen nedaleko odtud prožíval otcův polární výcvik.

Když líčí své grázlovské dětství školou nevzdělatelného chlapce, který nikdy neměl jedničku z chování, připomene to slavné Mikulášovy patálie spisovatele Reného Goscinnyho: ve které rodině se přihodí, aby při oslavě kamarádových šestých narozenin "náš hrdina" sestřelil oslavence skleněným popelníkem ze stoličky od klavíru? A to zrovna když chlapec v námořnickém oblečku před zraky gratulantů předvádí, co hezkého se naučil hrát? Jenže malý sebestředný Rajniš nesnesl, že centrem pozornosti není on sám.

Víc než všechny školy dalo Martinu Rajnišovi cestování. Když v knize uvažuje o tom, jak učit architekturu, míní, že jediná možnost je vyrazit na cesty.

Kniha

Martin Rajniš, Magdalena Šebestová

Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek

2017, Nakladatelství Argo, 398 korun, 232 stran

Po sedm let, kdy vedl architektonický ateliér na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a tvrdil, že se vyplatí přijímat ke studiu děti se špatnými známkami, vyjížděl se studenty do světa. Po sedmi letech ale z učení pocítil syndrom vyhoření a zaslechl "volání divočiny". Školu opustil, vypravil se na dlouhé cesty a třeba v Nové Guineji se s místními kmeny vracel do doby kamenné.

Setkání s jejich příbytky z klacků v korunách stromů − a také objevení rostliny paja brava, vytvářející v bolivijské pustině pět tisíc metrů nad mořem kruhové tvary − přineslo do práce spoluautora Máje a projektanta pražského Nového Smíchova změnu.

"Úplně jasně jsem před sebou viděl předobraz budoucí architektury," vzpomíná Rajniš na chvíli, kdy spatřil trávu rostoucí v kruhových trsech.

Architekt pak začal stavět ze dřeva: z prken, latí a nedávno také z obyčejných klacků. Proslul rozhlednami, poštovnou na Sněžce či nejnověji "vzducholodí" na střechách pražské galerie Dox. Jako by návratem k přirozenosti, za nějž v Paříži obdržel Globální cenu za udržitelnou architekturu, oponoval českému stavebnímu standardu. Třeba těm "domečkům", které se staví kolem Prahy.

"To je, jako kdybyste mi nachcali do postýlky a pak mi popřáli dobrou noc," charakterizuje Rajniš českou stavařinu svým přímočarým způsobem. Podstata architektury pro něho není v jejím fungování, "ale v hlubokým prožitku a magii". A kniha Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek je magickou formulí, která může čtenáře přivést na cestu k dobré architektuře.