Dům byl postaven jako železobetonový monolit a jeho výraz určují perfektní bílé omítky.
Foto: AI photography
Způsob, jakým jsou proporce a fasáda tohoto domu vyladěné, spolu se zvolenou barevností připomíná abstraktní geometrickou malbu. To samé lze vnímat v pojetí interiéru. V takových stavbách pak už ani nemusí být obrazy.

Ani jsem jej nemusel dlouho hledat. V okolní nesourodé zástavbě, která se vyznačuje prvorepublikovými vilkami, stejně jako běžnými novostavbami bez výraznějších architektonických ambicí, se vyjímal jako aristokrat na večírku pořádaném Správou Pražského hradu. Na první pohled byla patrná jeho elegance, tvarová čistota, soudržnost − ale také to, co u architektury nazývám "dobré vychování". Nepředváděl se, nedával okázale najevo, jak je jedinečný, i když takový byl. Jeho sebejistota vycházela totiž z podstaty, a nikoliv z přidaných, s určující formou nesouvisejících efektů.

Stylové určení

Viděl jsem podélnou hmotu, která se k jedné straně v mírném úhlu − jaksi aerodynamicky − zvedala, bílou fasádu prokládanou dřevěnými prvky vedle okenních otvorů, ale také akcenty modré. Vichry určitě kolem takové stavby hravě obtečou, aniž by měly důvod se zdržovat. Nevnímal jsem tíhu materiálu, ale dynamiku a optimisticky vyznívající lehkost. Jako by se měl dům vydat na cestu krajinou. Kdyby se mu přidala kola, tak by možná odjel. Co je to za styl? V duchu listuji encyklopediemi. Nejspíš minimalismus. Přesněji: poetický minimalismus. Nemusel jsem pátrat po autorech. Věděl jsem, že dům navrhli Jakub Fišer a Petra Skalická.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.