Změna v interiéru je avizovaná na fasádě krásné secesní budovy.
Foto: archiv Goethe-Institut
Ostych smrtelníka před majestátností některých budov pomalu vychází z módy. Někde už vědí, jak "vtáhnout" lidi dovnitř a přesvědčit je, že za historickou fasádou najdou důmyslný hravý svět, který je jim k dispozici. Jako v pražském Goethe­-Institutu.

O důležitosti veřejného prostoru se v Česku vede stále více debat, ale v naprosté většině se týkají exteriéru, tedy ulic, náměstí a parků. Trochu stranou podle mě zůstává lidem přístupný prostor uvnitř veřejných či soukromých institucí. Myslím si, že ještě pořád, téměř 30 let po Listopadu, máme z institucí strach. Nebo pokud ne strach, určitě respekt. Nejsou to místa, do kterých bychom s chutí přirozeně zavítali na návštěvu, když jdeme kolem.

Pokud v Praze půjdete po Masarykově nábřeží, nemůžete si za Národním divadlem nevšimnout budovy Goethe­-Institutu, který zde sídlí od roku 1993. Impozantní budova, v níž je umístěn, byla postavena roku 1905 podle návrhu architekta Jiřího Stibrala pro 1. českou zajišťovací banku.

Foyer²

Symetrická stavba vyzařuje důstojnost a solidnost, které − když je připočteme ke zmíněným obavám z institucí − jsou, dovolím si tvrdit, příčinou toho, že po letmém očním kontaktu se dovnitř donedávna neodvážil náhodně vstoupit téměř nikdo. V Goethe­-Institutu si to uvědomili a v posledních několika letech se v interiéru pustili do úprav, které naznačují větší otevřenost této instituce.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.