"Studuji tady v Praze architekturu, ale chystám se s ní skončit a stát se pekařkou."
Foto: Tomáš Princ
... Do pekařiny začínám soustředit veškerou svou energii. Nerozhodla jsem se k tomu jen tak, vždy to bylo ve mně... Když jsem po válce nastoupila do nové školy, do tercie, tak mě tatínek přivedl za panem profesorem. Tehdy se výuka na gymnáziích rozdělila na humanitní a technickou větev... Přemýšlím, co se svým životem dál. Jsem v páťáku na konzervatoři, dělám zpěv, ale stále mi nejde tak, jak bych chtěla...

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1.

"Studuji tady v Praze architekturu, ale chystám se s ní skončit a stát se pekařkou. Do pekařiny začínám soustředit veškerou svou energii. Nerozhodla jsem se k tomu jen tak, vždy to bylo ve mně. Jednou jsem někde četla, že v jedenácti letech člověk ví, co chce v životě dělat. Pochybuji, že by to platilo úplně na každého, ale když jsem si to přečetla, tak se mi vybavila vzpomínka.

Když mi bylo jedenáct, psali jsme ve škole sloh o tom, čím bychom se v dospělosti chtěli stát. Museli jsme to přečíst před celou třídou. V jedenácti letech bývá člověk velice upřímný, a tak jsem tehdy napsala, že bych chtěla být kuchařkou a pekařkou. Ale když jsem to přečetla, tak se mi celá třída vysmála. Protože všichni ostatní chtěli být doktory, architekty nebo právníky. Tohle byla povolání, která si pro mě představovala i moje rodina. A já napsala o jídle! Takže jsem si pomyslela: ‚Aha, to ode mne bylo hloupé, to jsem neměla dělat!‘

Pečení pro mě byl jen koníček, který jsem dělala doma sama pro sebe a pro narozeninové oslavy svých kamarádů. Donedávna mne nenapadlo, že bych se tím mohla živit. Ale před několika měsíci jsem pomáhala kamarádce v jedné kavárně v Praze a uvědomila jsem si, jakou radost mi dělá práce rukama. Když před sebou vidím všechny ingredience, když vidím mouku, vidím vodu – to je okamžik, kdy nemyslím na nic jiného. Nic jiného mne nerozptyluje.

Uvědomila jsem si, že umím lépe pracovat rukama než s počítačovou myší. Mám teď trochu strach, protože se chystám opustit něco, na čem jsem sedm let pracovala, ale cítím se dnes mnohem šťastnější, než jsem byla kdykoliv za dobu, co jsem sama sebe poznala jako dospělého člověka.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.