Francouzská autorka Karine Tuilová
Foto: Michaela Danelová
Do Prahy nedávno přijela francouzská autorka Karine Tuilová. V češtině vyšel její román Bezstarostnost, za nějž byla nominována na prestižní francouzskou Prix Goncourt. „Doufám, že volba Emmanuela Macrona je projevem všeobecné touhy po klidu, po zklidnění situace a nalezení cesty, jak spolu i v této společnosti žít a vycházet v dobrém,“ říká v rozhovoru.

Voják sloužící v zahraniční misi. Úspěšný podnikatel, jenž si už dávno odvykl přiznávat židovský původ. Jeho první žena, která neunese rozchod, a druhá žena − novinářka −, která marně hledá východisko v novém vztahu. A také poradce prezidenta, který se z pařížského předměstí vyšvihl mezi politickou elitu. Ti všichni čelí násilí. Má různou podobu. Je veřejně hrozivé i skryté, intimní.

"A je všude kolem nás. Posledních pět deset let je to silné téma. Spojuje nás. Přes něj se i já pokouším pochopit vývoj společnosti," říká Karine Tuilová.

reklama

A už jste to všechno pochopila?

Píšu, abych pochopila. Kniha je prostor, kde si mohu položit všechny otázky, jež na mě dotírají. Samozřejmě, nechápu, co je to, co někoho, kdo se narodil a byl vychován ve Francii, nutí, aby zaútočil na Francouze. Obtížné je také pochopit vojáka, který prošel peklem v Afghánistánu. O tom se ve Francii hodně málo mluví, je to tabu. Snažím se ho zbořit.

Zrovna na postavě vojáka jste musela asi dlouho pracovat. Text mi přijde doslova nabitý informacemi.

Chtěla jsem napsat o intimních důsledcích války. Hledala jsem tedy svědectví vojáků, dokumenty, jež byly natočeny o jejich návratu domů. Přečetla jsem snad vše, co jsem našla, a pak jsem vyhledala konkrétního vojáka, který mi nakonec začal důvěřovat. A když už jsem začala psát, seznámila jsem se ještě s psy­chiatrem, který se o válečné veterány staral. To bylo rozhodující setkání, nejen že mi vysvětlil "technicky" spoustu problémů, jež ničí lidi, již prošli válkou, ale také mi byl osobně příkladem člověka, pro něhož humanita, přátelství, bratrství nejsou fráze. On mě také přivedl do společenství "zraněných vojáků", kteří se pravidelně setkávají při sportovním soustředění. To byl silný zážitek. Byli tam lidé bez nohou, bez rukou, na kolečkových křeslech, lidé trpící strašnými depresemi… Velmi si vážím, že souhlasili s mou přítomností, že odpovídali na otázky.

To by byla také skvělá reportáž do novin či televize.

Viděla jsem už pár takových − nebyly francouzské, ale americké. Sama bych ji ale psát ani točit nechtěla, protože reportáž − to je maximálně obraz dvou tří dnů, zatímco když píšete román, můžete proniknout hloub, sledovat situace ve vývoji, případně je i domýšlet. To je na tom nejzajímavější.

Ve vaší knize nejde jen o válku nebo o terorismus. Násilí se projevuje v mezilidských vztazích, v rodině. To už je to s námi tak zlé?

Jsem přesvědčená, že vztahy ve společnosti − mluvme teď o francouzské společnosti − se kompletně změnily v posledních letech. Je individualistická, ultrasoutěživá a izolovaná. Lidé si esemeskují, ale nemluví spolu. A při přímém jednání jsou tvrdí a neosobní.

Namítnu, že znám spoustu otevřených a komunikativních Francouzů.

Tak máte štěstí na přátele. Jistě, nechci generalizovat, ale tu agresivitu a brutalitu okolo sebe skutečně cítím.

A proto jste napsala tu drastickou scénu s manželkou hlavního hrdiny − podnikatele Vélyho, jenž neunese rozvod a skočí před očima svého syna z okna mrakodrapu? To je velmi brutální obraz.

Můžeme vystavět vlastní štěstí na neštěstí někoho jiného? To je otázka, kterou jsem si položila. Mám spoustu přátel a známých, kteří se rozvedli. Je to tak běžný jev, jako kdyby vlastně o nic nešlo. Neptáme se toho druhého na jeho pocity, jdeme přes ně. Jak to, že se nikdo nad tímto druhem násilí nepozastavuje?

Další váš hrdina pochází z předměstí Paříže, a byť nestudoval pověstné politické vědy, stane se členem prezidentova týmu. Jak to, že znáte tak dobře tohle elitní prostředí?

Když píšete, pozorujete. Když píšete trochu více a jste trochu více úspěšný spisovatel, stane se, že vás představitelé moci začnou zvát, chtějí s vámi mluvit, setkávat se, zvou vás na obědy, recepce na ministerstvu, v Elysejském paláci. A tam všude tuhle elitu potkáváte.

A můžete ji pochopit, když jste sama nestudovala politické vědy či jinou elitní školu?

Nekritizuju špičkové vysoké školy. Ty jsou výborné, ale způsob, jak se na ně dostat, je obtížný. Pocházíte­-li z defavorizovaného prostředí, je to skoro nemožné. A stejné je to s reálným přístupem k moci. Ve Francii je stále kodifikovaný, velmi organizovaný a uzavřený.

Vy sama jste dcerou imigrantů z Tuniska. Omezoval vás v něčem váš původ?

Moji rodiče jsou Židé ze severní Afriky, kteří byli vychováni ve francouzské kultuře. Například maminka chodila do křesťanských francouzských škol. Když přišli do Francie, neměli tedy problém s integrací, ale měli velké ekonomické problémy. Nemohli pokračovat ve studiu, museli hodně pracovat, aby nás uživili. A vychovávali nás k tomu, že my musíme studovat, chceme­-li uspět. Maminka mi třeba dala číst knížky Malrauxe, Camuse a dalších velkých autorů, když mi bylo sotva jedenáct. Tak mě vtahovala do francouzského světa. Co si vzpomínám, vlastně všichni okolo mě studovali. Strýc nakonec absolvoval právě politické vědy. Byl ta výjimka potvrzující pravidlo. Studia jsou samozřejmě prostředkem k cestě nahoru. To platí i dnes, ale řekla bych, že je to nějak všechno složitější.

Jinými slovy, narodí­-li si někdo na předměstí, v chudé rodině, kde se ani nemluví francouzsky…

… má samozřejmě šanci, bude­-li hodně usilovat, prorazit. Ale jsou tam také lidé, kteří neuspějí nikdy.

A jsou hodně naštvaní.

Ano, to je základ silného sociálního napětí. Viděli jsme to koneckonců i při předposledních volbách, kdy posílila tak výrazně extrémní levice i pravice.

Vy sama jste vystudovala práva. Proč jste z nich zběhla k literatuře, když jako advokátka byste určitě vydělávala víc a byla také jistě úspěšná?

Jako asi každý spisovatel vám řeknu, že jsem vždy chtěla psát. Ale maminka mi řekla, že musím jako imigrantka najít uplatnění. Poslechla jsem a vybrala si práva. Nicméně − první román jsem napsala v osmnácti, nikdo ho nevydal. Druhý román v devatenácti, zase ho nikdo nevydal. Pak jsem pět let studovala práva a přitom napsala třetí román, který byl konečně publikován. Zrovna jsem byla v druhém roce doktorandského studia. Tehdy jsem si řekla, že další rok věnuju psaní − a to rozhodne.

A vaše druhá publikovaná kniha měla ve Francii velký úspěch, byla dokonce nominována na Prix Goncourt.

Takže jsem zastavila doktorandská studia, nikdy jsem se nestala advokátem a vsadila na psaní.

A štěstí stálo při vás.

Nevím, jestli to bylo štěstí. Hodně jsem pracovala, bylo to tvrdé.

U nás donedávna platilo, že když má spisovatel jednu úspěšnou knihu do roka, uživí se. Teď už i ten nejznámější autor potřebuje dvě a více knih. Jak je to u vás?

Moje první knihy měly úspěch u kritiků, ale nevydělaly tolik, abych se uživila. Měla jsem tehdy už manžela, který pracoval, společně jsme to zvládli. Od románu Douce France se situace zlehka začala měnit, kniha byla také přeložena v řadě zemí, takže to mi dovolilo konečně žít ze psaní. Nicméně nikdy jsem nepsala jen proto, abych vydělala peníze.

Takže když píšete, vůbec nemyslíte na to, zda se knížka bude prodávat? A nic nikdy neměníte s ohledem na potenciální čtenáře?

Ne, to nedělám. Kdybych nutně potřebovala peníze, půjdu dělat něco jiného. Ale nebudu psát jinak, hůř, nebo prostě rychleji jen proto, abych vydělala.

Karine Tuilová (45)

◼ Když letos v květnu navštívila Prahu, měla tak nabitý program na Světě knihy a při Noci literatury, že jí nezbyl čas ani na procházku městem. "Určitě se sem ale vrátím, už kvůli Kafkovi," řekla mi a já se nedivila. Vždyť z Kafkových Dopisů otci cituje i ve svém zatím posledním románu.

◼ Sama autorka je potomkem tuniských Židů, kteří emigrovali v druhé polovině 20. století do Francie. Vystudovala v Paříži práva, ale doktorandskou práci nedokončila a dala se na psaní.

◼ Dnes je uznávanou autorkou, jejíž knihy se pravidelně objevují mezi kandidáty na nejprestižnější literární ocenění – Bezstarostnost se loni dostala do finále Prix Goncourt, v českém překladu ji vydalo nakladatelství Garamond.

V knize také analyzujete roli médií v našem životě. Hlavnímu hrdinovi stačí jeden přešlap a je nazván rasistou a machistou, pak média odhalí jeho židovský původ, až ho nakonec islámští extremisté právě pro ten původ zabijí, přestože nikdy nejedl košer maso. Je to šílený příběh, ale musím říct, že mi nepřišel vlastně ani příliš přehnaný.

A také nebyl! Dnes, díky sociálním sítím, je vlastně každý celebritou a jeho soukromí je k dispozici. Stačí poslat do éteru větu, vrátí se k vám obloukem jako bumerang − a zničí rodinu, kariéru. Je to nebezpečný prostor, a co teprve když jste veřejně činná osoba či podnikatel. Musíte být ve střehu.

Vy sama se mi zdáte ve střehu, když píšete o židovství. Skutečně si myslíte, že všichni Nežidé jsou ve skrytu duše antisemity?

Ve Francii se po válce řada Židů vzdala sama víry i komunity, změnili si jména, chtěli splynout s většinou. Ale ta jim to nedovolila. Mnoho lidí si stále myslí, že Židé jsou jiní, drží při sobě a vždycky ostatní okradou… A v poslední době pak bohužel přibyly otevřené antisemitské útoky − především ze strany islamistů. Ale je také mnoho malých drobných útoků, antipatií.

Takže je pravda, že řada Židů v posledních letech opouští Francii a stěhuje se do Iz­raele?

Ve skutečnosti jich není tolik. Ale samozřejmě se o tom více mluví, když někdo odejde. Otázka bezpečnosti Židů ve Francii je velmi aktuální, vláda slibuje, že je ochrání.

Nepomýšleli také vaši rodiče na odchod?

Tatínek bohužel zemřel a maminka by určitě Francii nikdy neopustila. I když ji trápí současný vývoj, miluje tuto zemi.

Bojíte se islamistů, vy osobně?

Nemám strach, tak se to nedá říct. Ale je třeba, abychom se uměli adekvátně bránit. Doufám, že toho naše společnost bude schopna. Je to velmi vážné.

Je pravda, že jste tuto knihu psala v čase, kdy byli zabiti novináři v redakci Charlie Hebdo?

Podklady jsem sbírala v roce 2014, skutečně psát jsem začala 2015 a to byl rok, kdy se staly všechny ty atentáty. Byl to strašný rok, asi se to projevilo i na mém textu. Není radostný, spíš temný, já vím.

Co myslíte, zvykneme si časem na život v permanentním nebezpečí, anebo nikdy nepřivykneme atentátům?

Už se staly součástí našeho života. Vždyť vojáci jsou na nádražích a letištích, před školami a úřady. Všude jsou bezpečnostní rámy, židovské obchody jsou pod neustálým dohledem stejně jako kostely… Ještě před pár lety ve Francii něco úplně nepředstavitelného! Změnila se naše "krajina". Je to smutné. A nebezpečné i proto, že se rozděluje společnost. Doufám, že volba Emmanuela Macrona je projevem všeobecné touhy po klidu, po zklidnění situace a nalezení cesty, jak spolu i v této společnosti žít a vycházet v dobrém.

Proč vy sama nejdete do politiky? Vaše texty jsou velmi angažované, o politice přemýšlíte.

Román je místo, kde si lze klást i ty nejožehavější politické otázky. Ale odpovědi musí přinést politika. Té se nevěnuji. Čas od času mě žádají, abych se k určitému problému vyjádřila, obvykle to udělám. Ale to není politika.

No…

Ne, to není politika! Já prostě píšu romány!