Producent a výkonný ředitel MFF v Karlových Varech Kryštof Mucha
Foto: Josef Horázný
Rád by se zase podíval na dobrý český film o lidech, kteří žijí v Praze a mají přibližně stejné radosti i starosti jako on. Kryštof Mucha filmy sám produkuje a občas si i někde zahraje. V pátek večer samozřejmě nebude chybět při zahájení karlovarského filmového festivalu.

Do Karlových Varů se zase těšil − a nic na tom nemění fakt, že už je to pro něj pojedenadvacáté. Výkonný ředitel uznávaného filmového festivalu má rád zvláště ten týden před zahájením, kdy se s celým týmem přesune do města, v němž ještě neproudí zástupy filmových fanoušků, společně s kolegy si tam zařídí kancelář a pustí se do finálních příprav.

"Co bude letos největší pecka?" ptám se ho.

"Celé to bude pecka!" reaguje okamžitě − a pak se usměje. "A já se osobně velmi těším na Caseyho Afflecka. To je podle mě nejlepší herec současnosti."

Říká se o vás, že jste na festivalu začínal jako divák batůžkář. To jste si vymyslel kvůli barvitějšímu životopisu, že?

To mě tedy podezíráte z hrozných věcí.

Lehce vtipkuju. Ale ředitel, který jezdil nejprve na festival s batohem a stál fronty na lístky jako každý jiný student, to je chytlavá story. Jako dělaná pro účely propagace.

Jenže já skutečně v roce 1996 přijel s batohem − a zastavil se jen na skok, cestou na naši chalupu. Dotáhli mě tam kamarádi, kteří do Varů jezdili už dříve, a snažili se mi předvést, že to není jen festival pro skupinku intelektuálů, ale že tam můžu vidět opravdu dobré filmy. A tak jsem si koupil lístky na Trainspotting a večer ještě potkal u bazénu v Thermalu spoustu známých z Prahy. Dostalo mě to. Skvělá atmosféra, výborné filmy.

Následující rok jste už pracoval pro festival. Jak se dělá taková kariéra? Prostě zastavíte Jiřího Bartošku a zeptáte se na práci?

Na tom "svém" prvním festivalu jsem skutečně zahlédl pana Bartošku a s ním skupinu lidí, kteří patřili do realizačního týmu, a mě napadlo, že by bylo fajn s nimi pracovat. To byl takový záblesk. A pak jsem se v Praze potkal s kamarádem Tomášem Práškem. Pracoval pro festival Pražský Golem, vzpomínáte na něj, že? Měla to být konkurence Karlovým Varům, získali pro festival dokonce kategorii A, ale ten projekt se nevyvedl.

Tomáš mi tehdy líčil, že zrovna přechází do týmu Jiřího Bartošky. "A neměli byste tam pro mě práci? Ještě studuju, ale vezmu brigádu. Třeba můžu být řidič," povídám mu. A on mi po čase skutečně zavolal, že Míša Maláčová, tehdejší šéfka guest servisu pro partnery, shání asistenty. Neměl jsem žádné velké povědomí o filmech, byl jsem konzumní divák, a tak mi i vyhovovalo, že mi nenabízejí práci třeba v programovém oddělení. Míša další rok skončila, nabídli mi její místo, k tomu posléze přibyla i starost přímo o filmové hvězdy…

Kolik vás bylo tenkrát a kolik vás je teď ve festivalovém týmu?

reklama

Nevím přesné číslo, ale bylo nás málo. Dneska celoročně pracuje pro festival 12 lidí, někteří třeba jen na částečný úvazek, ale soustavně. A když se přesuneme do Karlových Varů, je nás přes tisíc. To se vůbec nedá srovnávat. V roce 1997 jsme neměli mobily, neexistovaly pořádně e-maily, lístky se tiskly na běžných tiskárnách. Třeba hotely Pupp a Thermal nebyly propojeny, všechno jsme řešili po pevných telefonních linkách, databázi hostů jsme teprve zaváděli, takže se nám občas stalo, že jsme ubytovali víc různých lidí na stejném pokoji.

Nutno podotknout, že na festivalu bývali tehdy maximálně dva tři hvězdní hosté. Neměli jsme žádný předem daný itinerář, všechno se dojednávalo až po jejich příjezdu na místě. Zatímco dneska vše musíme dopředu probírat s jejich týmy, propracovat celý pobyt hodinu po hodině.

Zaslechla jsem teď nostalgii ve vašem hlase? Bylo to před dvaceti lety hezčí?

To ne. Bylo to trochu punkové a bylo to dáno také možnostmi, které v té době byly. Neslo to s sebou sice hodně improvizovaných situací, ale také dost stresu a nervozity. Všichni jsme se učili za pochodu a je dobře, že se festivalová organizace přirozeně vyvinula až do téhle profesionální podoby.

Kryštof Mucha (42)

◼ Vystudoval teorii kultury na Filozofické fakultě UK. Od roku 1996 pracuje pro MFF Karlovy Vary, dnes v pozici výkonného ředitele.

◼ To je jeho povolání, zatímco produkování filmů, jako byl Grandhotel, Ve stínu či Anthropoid, bere jako koníček, který rád a zatím výhradně pěstuje s Davidem Ondříčkem.

◼ A pak si ještě občas střihne nějakou tu hereckou roli…

◼ Je ženatý, s manželkou vychovávají tři syny.

Nicméně karlovarský festival asi vždy zůstane tím menším, kde se neprodávají filmy a netočí velké peníze, jako třeba v Cannes. V čem si myslíte, že je dnes jeho hlavní devíza?

Máte pravdu, není to festival, kam byste prioritně jezdila prodávat filmy. Filmy se prodávají v Cannes, Berlíně, v Torontu − řekněme. Vary mají ale několik jiných výhod. Tou první je určitě publikum. Je totiž normální. Když pojedete do Cannes, většina lidí v promítacích sálech jsou filmoví novináři, kritici, znalci, osobnosti pochybující se ve světě filmu, obyčejných lidí je menší část.

U nás je to přesně obráceně. A to je pro tvůrce úžasné, neopakovatelné, protože vidí okamžité reakce běžného publika. To dělá náš festival specifickým a myslím, že si to už filmaři mezi sebou říkají. A také oceňují festivalový servis. Na jiných velkých festivalech se o režiséry starají týmy distribučních nebo produkčních společností, zatímco tady se staráme my. A děláme to asi dost dobře, protože jsme už z různých stran skutečně zaslechli, že v Karlových Varech je prostě moc hezky a příjemně. A promítají se tu samozřejmě skvělé filmy.

Tedy nejen filmy pro hrstku intelektuálů?

Je pravda, že za ty roky, co to dělám, jsem trochu přehodnotil pohled na věc − a dnes si myslím, že festivalové filmy jsou trochu jiná kategorie a také festivalový divák je trochu jiný divák. To jsem si asi nejvíc začal uvědomovat na Sundance Film Festivalu, kam jezdíme pravidelně s uměleckým ředitelem Karlem Ochem a kde mi celkem záhy došlo, že některé filmy prostě zvládnu jen tam. Nikde jinde.

Když jdete do kina v normálním čase, tedy obvykle po práci, trvá vám deset patnáct minut, než si vůbec uvědomíte, že jste v kině a že jdete na film. Kdežto na festivalu jste soustředěná, připravená a mnohem otevřenější k věcem, které byste za normálních okolností ani nerozeznala, nebo možná ani nesnesla. Třeba se vám líbí film jenom proto, že je tam něco jiného, nečekaného, jinak udělaného. A myslím, že to platí o všech festivalech.

Teď ale dáváte za pravdu kritikům, kteří tvrdí, že festivaly jsou jen pro fajnšmekry.

Do jisté míry. A jsem rád, že ve Varech se nám ta míra daří udržet. Těší mě také, že i když mají dnes lidi často domácí kino a stahují si filmy do počítačů, mají stále potřebu setkávání a společného zážitku. Je prostě hezké se na filmy dívat společně a bavit se o nich.

Když se na to podíváme z druhé strany, znamená to, že v běžných kinech se však už většinou odehrává nebo brzy bude odehrávat jen čistá, s prominutím, místy až dost bezduchá komerce.

Já nevím a myslím, že i zkušení distributoři jen těžko odhadnou, kam se bude trh vyvíjet a co bude u diváků fungovat. Lidi asi budou chodit na Avengers 1, 2, 3 a podobné snímky. I když… Před pár dny jsme si promítali Manchester by the Sea − Místo u moře. Uspořádali jsme projekci, protože někteří kolegové film neviděli, a když přijede na festival Casey Affleck, řekli jsme si, že je dobré být v obraze. Pro mě je to jeden z nejsilnějších filmů, který jsem vůbec kdy viděl. Za poslední dva roky jednoznačně nejvýraznější. Velmi osobní, je jasné, že nevznikl v prvním plánu proto, aby vydělal miliony, není v něm kalkul. Ale díky tomu, že ho masivně podpořil Amazon, tak uspěl i v kinech. Neznám čísla, ale měl úspěch.

jarvis_5953c7f7498e9b936c9e1359.jpeg
Foto: Josef Horázný

Výjimka potvrzující pravidlo?

Asi ano. Včera jsme se o tom po projekci bavili. Dříve se dělalo dost kvalitních, uměleckých filmů, protože film byl nositelem myšlenek, jistých sdělení. Historici říkají, že se to začalo měnit na Spielbergových Čelistech, kdy se ukázalo, že film má obrovský potenciál finanční a ekonomický, stal se z něj definitivně průmysl. Ale nelámal bych nad filmem hůl. Vždyť na počátku to také byla čistě zábava, třeba Chaplin a jeho grotesky. Pak přišlo období, kdy film začal sdělovat i zásadnější témata, teď jsme zase spíš u té zábavy. Má to svůj vývoj. Věřím, že talenty se budou stále prosazovat, jenom trochu jinou cestou, možná i jinými kanály. Jen se podívejte na obrovský boom kvalitní televizní tvorby nebo rozvoj platforem jako Netflix a další.

Sám máte i producentské zkušenosti. Společně s Davidem Ondříčkem jste produkoval jeho filmy Grandhotel nebo Ve stínu. To nebyly zrovna komerční projekty.

Produkci rozhodně vnímám jako logický doplněk své práce. Už na začátku jsme si s Davidem řekli, že to bude náš koníček. Nejsme na produkci existenčně závislí, a proto nemusíme dělat tolik kompromisů. Realizaci filmu Ve stínu jsme tehdy odložili skoro o rok, protože jsme ještě potřebovali čas na dotažení scénáře. Nemuseli jsme nic uspěchávat. A proto mezi našimi jednotlivými filmy, když to spočítáte, je šest a více let.

Nicméně, měli jste pak ambice dostat film Ve Stínu i do americké distribuce, ne?

Ten film oběhl celý svět, ale do americké distribuce se nakonec nedostal, což byl samozřejmě jeden z cílů. V zemích, kde se uváděl, však fungoval velice dobře.

A Anthropoid? To už byl víc propočet a bylo zřejmé, že vám také jde o světový úspěch.

Anthropoid byl uveden v řadě zemí světa, včetně USA.

Je pravda, že režisér Sean Ellis objevil tohle téma sám a přišel s ním za vámi?

Viděl dokument na BBC a nechápal, že o téhle události ve světě nikdo neví. A začal psát scénář. Chtěl točit film o těch dvou klucích − parašutistech a o tom, co prožívali. Byl do toho úplně zažraný a jeho agenti, kteří znali Davida a mě díky filmu Ve stínu a znají samozřejmě festival, nás oslovili v Cannes. Věděli, že Ve stínu je dobový film, na jejich poměry za málo peněz, ale má vysoké "production value". Samozřejmě nás to zaujalo, téma viselo ve vzduchu. Věděli jsme, že se pouštíme na tenký led, kritiku, jež se pak na Anthropoid v Česku snesla, jsme čekali. Ale ve světě film dokázal, co měl.

Nelámal bych nad filmem hůl. Vždyť na počátku to byla čistě zábava, třeba Chaplin a jeho grotesky. Pak přišlo období, kdy film sděloval i zásadnější témata, a teď jsme zase spíš u té zábavy. Má to svůj vývoj.

No, tady jste si poměrně dost vytrpěli. Už jen za tu angličtinu s českým přízvukem…

To bylo Seanovo rozhodnutí, nedal si ho vymluvit. Ale čeští novináři se vysmívali třeba i větě: "My jsme Češi, my se nikdy nevzdáme!" Což je citát, který skutečně v kostele zazněl. Každou repliku jsme konzultovali s odborníky z Vojenského historického ústavu, bylo to vše přesné. A myslím, že novináři také vůbec nedohlížejí, jakou film udělal reklamu téhle zemi. Cillian Murphy a Jamie Dornan mu při americké premiéře udělali obrovské promo, obletěl doslova celý svět.

Jakou máte pozici, když jste v takovém mezinárodním týmu. Můžete jako koproducent zasahovat tvůrčím způsobem do natáčení?

Moc ne, protože do celého procesu vstupujete v určité fázi vývoje. David pomáhal Seanovi hodně s castingem, protože všechny české herce zná. Sean měl ale jasnou představu, nedal by si ji vzít, byl to jeho film. Pomohli jsme mu tím, že jsme ho dali dohromady s vojenskými historiky a přivedli jsme české investory.

Můžu vědět, kolik to bylo peněz?

Je to pod smlouvou, nemůžu tyto údaje zveřejnit. Ale celková podpora − a nejen ta finanční − byla výrazná. Film vznikl v česko­-britsko­-francouzské koprodukci s významným českým podílem.

jarvis_5953c7f7498e9b936c9e135d.jpeg
Foto: Josef Horázný

Sledujete, jak si teď stojí další film na "heydrichovské téma", který vznikl ve Francii?

Jak si Smrtihlav stojí, netuším, jen vím, že v USA zatím do kin vůbec nejde. Samozřejmě že jsme už v době příprav Anthropoidu o tomto projektu věděli a oni zase věděli o našem. Nicméně, do Anthropoidu jsem šel, protože mě ten příběh fascinoval. Bez ohledu na to, zda vzniká i nějaký jiný film na stejné téma. Koneckonců jich už v minulosti bylo více. Sequensův film Atentát jsem viděl každé jaro ve škole a měl jsem ho vlastně rád. A když přišla od týmu kolem Seana Ellise nabídka, věděl jsem, že je to zásadní záležitost. Světovou premiérou Anthropoidu jsme vloni zahajovali karlovarský festival. Hezky to všechno do sebe zapadlo. Nemám potřebu dělat tři filmy za rok, takže jsme si dali po Anthropoidu s Davidem pauzu. Teď bychom se ale rádi už zase do něčeho pustili.

Máte už námět?

Dlouhodobě se řeší příběh Zátopka, ale zatím dvakrát nezískal podporu od fondu kinematografie, což je pro český film zásadní. Ne každý film to potřebuje, ale tahle velká témata určitě. Ale může se stát, že najdeme s Davidem úplně jiný příběh.

Třeba něco ze současnosti?

Ano. Rád bych zase viděl dobrý český film o lidech, kteří žijí v Praze, pracují v podobném prostředí jako já. Třeba něco jako Samotáře 2.

Byla tady silná generace individualit − Svěrák, Hřebejk, Ondříček a Zelenka. S nimi nám přišlo normální, že je český film nominován čas od času na Oscara.  Teprve teď člověk vidí, co ti kluci dokázali.

S Davidem Ondříčkem jste kamarádi spoustu let. Měli jste stejná autíčka a lopatky na pískovišti?

Ne, to ne. My jsme se skamarádili na fotbale. Chodili jsme fandit Slavii na Strahov, když Slavia byla tak desátá v lize, a na stadionu bývalo sotva pár set lidí. Znali jsme se už tehdy trochu z festivalu, ale ne moc, dohromady nás dal až fotbal. Dneska, po pravdě, bych ani neměl čas dělat filmy ještě s jinými filmaři. S Davidem, právě proto, že nutně netočíme každý rok, nám to oběma vyhovuje. O to víc se ale snažím z pozice festivalu propojovat všechny ostatní producenty s režiséry, které znám. Myslím, že je to nutné a správné. Je to vidět na kinematografiích, které se posouvají mnohem výrazněji kupředu než v Česku, a to právě proto, že lidi spolu mnohem víc komunikují, režiséři produkují filmy svým kolegům atd. To postrádáme. Byla tady silná generace individualit − Svěrák, Hřebejk, Ondříček a Zelenka. S nimi nám přišlo normální, že je český film čs od času nominovaný na Oscara − Kolja, Musíme si pomáhat, Želary. Ale to už je dost dávno. Teprve teď člověk vidí, co ti kluci tenkrát dokázali. A bude asi ještě chvilku trvat, než na Oscara nebo nominaci nějaký další český film dosáhne.

A co musí mít film, aby vyhrál Oscara? Víte to?

Ne.

Počkejte, nějaké základní parametry se asi dají vysledovat.

Je to strašně proměnlivé. Může se zalíbit příběh, film získá silný distributor, který ho marketingově podpoří nebo nadchne kritiky, začne se o něm psát a hodně mluvit, prostě velká masáž, a někdy v tom hrají roli i překvapivé věci. Teď po zvolení Trumpa je také jasné, že i filmový svět chce ukázat, že myslí trošku jinak, takže i akademici volí jiným způsobem. Je tam tolik vlivů. Kdyby rozhodovala jen kvalita, tak by Oscara loni vyhrál Manchester by the Sea.

Sám si občas také střihnete hereckou roli. To je už čistě zábava?

Jasně. Čirá zábava. Teď jsem zrovna odmítl největší roli ve svém životě. David tvrdí, že taková už nemusí přijít. Točí dvoudílný televizní film o největším důlním neštěstí u nás, které se stalo v Havířově v roce 1961, a já měl hrát ředitele toho dolu. Nesl zodpovědnost za neštěstí, jako komunista chtěl splnit všechny různé závazky socialistické práce a pak najednou musí 150 ženským říct, že se jim chlap nevrátí domů. Je to skvěle napsané a já bych tam měl hodně hraní. Což mě na jednu stranu hrozně lákalo. Na druhou stranu − je to 12 natáčecích dní přes léto, po festivalu, což znamená ještě dalších 14 dní příprav a pro mě, protože nejsem profesionální herec, spousta zkoušek, a tedy úplně zabité prázdniny s dětmi. Po těžkém váhání jsem dal přednost rodině.

Správně. Co děláte se třemi syny o prázdninách?

Mám přes rok dost cestování, takže jsem s nimi nejradši na chalupě. Sám. Nedávno vyrazila žena s kamarádkami na Mallorku a my se synky odjeli do Krušných hor. To mě baví. Hezké momenty.

jarvis_5953c7f8498e9b936c9e1361.jpeg
Kryštof Mucha se svou manželkou a umělecký ředitel festivalu Karel Och
Foto: archiv IFF KV

Bývají s vámi i na festivalu?

Jen na začátku, pak jsou většinou s rodiči na chalupě. Klukům je čtrnáct, osm a čtyři a půl, rádi by v Karlových Varech zůstali po celou dobu, ale nevydrželi by to. Ty tři týdny se tedy skoro nevidíme.

Mimochodem, jméno Mucha není zrovna časté. Nejste nějak příbuzní s Alfonsem Muchou?

Nejsme.