Permoníci
Foto: Pavel Beneš

Strýc Jaroslav vařil ve zrušeném kostele, v němž zřídili závodní kuchyni pro uhelný důl. Z kostelní věže i sanktusníku trčely křivé komíny, ze kterých neustále stoupal bílý kouř. Kostel, který kdysi vystavělo havířské bratrstvo, obklopovaly šedivé industriální objekty s těžební věží, jež byla vyšší než ta kostelní. Kdysi, když ještě byli všichni havíři fárající farníci, se v kostele svaté Barbory modlili, ženili i loučili se zesnulými bratry. Od doby, co i v podzemí přestali lidi věřit v Boha, byl však kostel k ničemu, a tak se v něm začalo vařit. Na mramorové menze strýc Jaroslav krájel maso a klepal řízky. Barokní kazatelnu z dubového dřeva používal jako velkou díži, v níž mu kynulo těsto na knedlíky. Rozpřažené ruce sochy žehnajícího Krista byly ověšené rudými uherskými klobásami, které se dosoušely v chrámovém průvanu. Jen oltář zůstal tak, jak byl, a k ničemu užitečnému nesloužil. Snad proto, že jej tvořil triptych znázorňující poslední večeři. Stěny kostela byly pokryty vrstvou mastnoty a celý interiér se v chabém osvětlení zvláštně leskl. Na místě kostelních lavic stálo několik řad velkých sporáků a u nich asi tucet kuchtíků v bílých ministrantských rochetách potřísněných omáčkami.

Velké plynové hořáky modře plápolaly. Z rozměrných hrnců, kastrolů a pánví stoupaly vonné výpary až k chřípím baculatých amorků, kteří se vykláněli z výklenků lačníce po soustu. Strýc Jaroslav, celým jménem Jaroslav Švec, stoupal po schodech z vlhké krypty, kde zřídil pěstírnu žampionů. Byl zde šéfkuchařem. Oblečen do bílého dominikánského řádového roucha, cingulum kolem pasu, za pasem veliký nůž, na hlavě široká, placatá kuchařská čepice. Tvář ruměná, brada i podbradek vycíděné omastkem, postava rozložitá a prelátsky konkávní. Oči uzounké, nos drobný, ústa černošsky masitá s dolním rtem nápadně rozmáčklým, jaký mívají hráči na trubku. Zvolna se kolébal mezi dýmajícími sporáky, vše klidně sleduje. Ze zvyku uštědřil bolestivý pohlavek kuchtíkovi špejlujícímu na bočním oltáři jelítka. Strčil prst do mramorové křtitelnice, v níž stloukal jiný kuchtík bílkový sníh, aby zkontroloval jeho tuhost, a zamířil ke zpovědnici. Rozhrnul závěs a posadil se.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.