Rok a půl jsem cítila bolest v noze. Podceňovala jsem ji a vždy jsem to rozchodila...
Foto: Tomáš Princ
... a tak jsem šla k doktorovi. Udělali mi rentgen a zjistili, že mám třícentimetrovou cystu ve stehenní kosti. Doktor řekl: "Jsou tři možnosti..." V jednu chvíli jsem se rozhodl, že tady v Čechách nějaký čas žít nebudu. Odjel jsem a osm let žil v Portugalsku a ve Španělsku... Původně jsem chtěl být strojvedoucím, ale nakonec jsem po vyučení vystudoval i elektrotechnickou průmyslovku a celý život pak projektoval...

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1/1.

"Rok a půl jsem cítila bolest v noze. Podceňovala jsem ji a vždy jsem to rozchodila. Pak už to ale jednoho dne rozchodit nešlo, a tak jsem šla k doktorovi. Udělali mi rentgen a zjistili, že mám třícentimetrovou cystu ve stehenní kosti. Doktor řekl: ‚Jsou tři možnosti. Buď to je nádor kosti...‘ – říkám: ‚Aha, dobrý!‘ – ‚... nebo to je metastáza z jiné rakoviny...‘ – říkám: ‚Ještě lepší!‘ – ,... anebo to je prostě jen nějaká cysta.‘ – Říkám: ‚Díky, že jste si tu nejlepší verzi schoval až na konec!‘

Pak to jelo: MRI, CT, Bulovka, operace. Už před ní mi preventivně dali berle. Protože kdyby to byl nádor a kost se zlomila, tak by to byl konec. Chodila jsem s berlemi po městě a viděla, jak se na mě lidé dívají: Mladá, štíhlá holka, co jí je? Bylo mi to hrozně nepříjemné, na začátku jsem kvůli tomu i tři dny nevyšla z domu. Jednoho dne jsem viděla kluka, co měl na ruce ortézu, a řekla jsem si: Tohle přesně potřebuju! Abych vypadala, že jsem po úraze! Pak se na mě lidé podívají a řeknou si: Aha, ta někde spadla, sportovkyně!

Pán v obchodě ze mě byl úplně hotový, nedokázal pochopit, co a proč po něm chci. Nabízel mi různé možnosti a já jsem mu říkala: ‚To mám jen tak, naoko!‘ On: ‚Prosím?! Vám nic není?‘ ‚Je, ale…‘ – člověk jde dát devět set korun za ortézu, kterou nepotřebuje. Dnes už jsem ji odhodila, ale tehdy zafungovala. Opět jsem se díky ní stala neviditelnou, lidé mě přestali zkoumat a litovat. Myslím, že mi ta jejich lítost vadila hlavně proto, že já sama jsem tehdy ještě nevěděla, co mi je, a litovala sama sebe. Taky jsem se vinila. Říkala jsem si, že si tu rakovinu možná i zasloužím. Že jsem hodně dní promrhala, prolenošila. Že jsem se dostatečně netěšila ze života. Že jsem pořád jen čekala, že bude líp."

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.