Špekáčky na černém pivu
Foto: Pavel Vítek
Léto bez buřtu je jako prázdniny bez slunce. Pravda, špekáček opečený nad doutnajícími uhlíky je asi největší zadostiučinění, ale tihle zakouření "pivní utopenci" ho zdatně dotahují.

Pověst zabijáka, vraha štíhlé linie, gastronomické "prasečinky", jíž by se měli příznivci zdravého životního stylu vyhnout obloukem, získal buřt až v posledních letech. Mohou za to levné příměsi, nerozklíčovatelné složení, tlak na ceny. "Pan špekáček", skutečný švihák mezi uzenkami všeho druhu, má ovšem jasně daný obsah ingrediencí i svůj rodokmen. Respektive měl.

Kvalita na houpačce

Poprvé se představil tuzemské veřejnosti v roce 1891 na Všeobecné zemské jubilejní výstavě v Praze a okouzlil každého, kdo jej ochutnal. Lahodná směs v hovězím střívku tehdy povinně obsahovala 50 procent hovězího zadního z mladých kusů, 20 procent vepřového masa bez kůže a 30 procent na kostičky krájeného špeku. Podle této původní receptury byl špekáček kořeněný jen česnekem, pepřem a trochou muškátového oříšku. Pomineme-li krátké zauzení a relativně vysoký podíl tuku, nebylo vlastně nic, co mu vytknout. Potravina to byla čistě bezlepková, bez nežádoucích umělých příměsí.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.