Tahle whisky se změnila – kdysi drsná, nyní má hebkou texturu s velmi vzdálenými náznaky kouře, kontrolovanými vanilkou.
Foto: archiv
Plnili ji ze začátku do lahví po portském. Pak přišel na řadu nízký tvar s širokými "rameny" a dlouhým štíhlým hrdlem. Kdysi drsná, získala hebkou texturu s velmi vzdálenými náznaky kouře.

Roku 1882 se ve skotském Leithu uskutečnilo "výběrové řízení", proti jehož transparentnosti by se ani při našich současných zkušenostech nedalo nic namítnout. William Sanderson, v té době již ctihodný člen komunity výrobců blended scotch whisky, pozval odborníky a své přátele na slepou degustaci téměř stovky kombinací sladových a obilných destilátů, jež byly uloženy k zrání v číslovaných sudech. Vybídl je, aby vybrali vzorek, který jim nejlépe chutná. Obětavci se shodli na sudu 69 − a značka byla na světě.

Plnili ji ze začátku do lahví po portském. Někdy v první dekádě 20. století přišel na řadu nízký tvar s širokými "rameny" a dlouhým štíhlým hrdlem. Tak ji nejspíš znal i sir Ernest Shackleton, jenž si nechal přibalit pár bedýnek populárního destilátu na svou antarktickou expedici. Odůvodnil marnotratnost lékařskými a oslavně-protokolárními účely. Ve filmu Náš člověk v Havaně je už lahev štíhlejší, ale ještě stále nese rudou pečeť na úpatí hrdla. Dnes už ji tam nehledejte.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.