Rubriku fotografiemi doprovází Radek Brousil.
Foto: Radek Brousil
Současná česká poezie je nepřehlédnutelná, má své čtenáře a posluchače. Kaváren a klubů, kde básníci čtou, přibývá - a to ani náhodou pouze ve velkých městech. Tomu, jakým způsobem básně vypovídají o světě, v němž žijeme, se vůbec nic nepodobá. Kdo poezii čte, ten vidí a cítí, že jazyk je něco, co prostě nelze mít plně pod kontrolou. Spisovatel, překladatel a dramaturg literární kavárny Fra Petr Borkovec připravil pro magazín ego! cyklus, v němž představuje výběr českých básníků. Spíš mladších. A velice různorodých! Rubriku fotografiemi doprovází Radek Brousil.

Leonardo o nedokončeném obraze Medusy

Hledal jsem čerň nejčernější,
aby tmavší byla víc než všechny ostatní černé.
Potřeboval jsem, aby z ní sálalo peklo,
aby se v ní každý škvor ztratil,
každé klíště zmizelo v jejích útrobách.
Potřeboval jsem ji tmavší, aby z ní mohli vylézt hadi,
a konečně zasyčeli, že tráva venku za domem
zežloutne strachy.

Potřeboval jsem, aby světlo mezi černí
snáz vystupovalo, jako když odsouzenec
kráčí na dřevo popraviště, bosý, strašlivě
osvětlen. Nebo když bohyně lásky vynoří se z pěny
tak úhledná, tak nelidsky krásná ve své záři
a poprvé se otočí k břehu,
na němž utíká chlapec za chlapcem.

reklama

Spletl jsem tolik černě, svázal jsem její toky
dohromady jak uzly, spletl jsem divoce hady jejích vlasů,
našel jsem tak tmavou barvu, že v ní už žádné světlo nezbylo.
Od té chvíle jsem mohl navrhnout i válečný stroj.
Ten nedokončený obraz mě nenaučil jen černé.
Mohl jsem stvořit anděla s jednou rukou
zakreslenou ve zkratce až po loket přímo před sebe,
zatímco druhá ruka mu spočívá na hrudi.

Snažil jsem se předmětům dát jejich oblost,
hlubokými stíny docílit ještě hlubších základních tónů.
Konečně jsem volně mohl dát průchod své zálibě
v lidech zvláštních hlav, vousů nebo vlasů.
Konečně jsem mohl spát bděle. Trochu být Lucifer.
Převracet stránky dějin, nedbale si při tom utíraje
jednu ruku do zástěry jako mnozí moji protivníci.
Anebo vytvarovat loutnu ve tvaru koňské lebky
skoro úplně ze stříbra, co vynikala zvučným hlasem.

Máš pravdu,
skoro jsem zapomněl na Medusu, nechal jsem ten
hladký kámen, o nějž se tříštila vlna hadů,
v nějakém paláci vedle kteréhosi anděla.
Černá mnou prošla mimochodem…
V den, kdy jsem obraz nedokončil, se mi ale zdál
divný sen, o jakémsi Angličanovi z budoucnosti,
který o tom obrazu
napíše verše.

Báseň je publikována poprvé.

 


Adam Borzič, narozen roku 1978, je autorem tří básnických sbírek (Rozevírání; Počasí v Evropě, Orfické linie) a šéfredaktorem časopisu Tvar. Pracuje také jako psychoterapeut.

V básnickém cyklu představujeme tyto autory:

Jakub Řehák
Jonáš Hájek
Jitka N. Srbová
Adam Borzič
Martin Poch
Elsa Aids
Kamil Bouška
Miroslav Olšovský
Milan Děžinský
Marie Iljašenko
Luboš Svoboda

Velice těkavá imaginace, slova z mnoha vrstev jazyka, básnické epistuly a traktáty a disputace, dějiny umění, myšlení, náboženství i bitev a dnešní noviny se zprávami o válkách a včerejších demonstracích – s tím vším se setkáme v Borzičových básních. Naráz!

Básník na nás hrne svět a ani nepočítá s tím, že všechno dobře zahlédneme a pochopíme. Pár let po Orfeovi chce Borzič své posluchače především uvést do vytržení, dohnat k pláči, vykolejit ze zavedených režimů. Omámit a okouzlit. Je to ale úkol! Vždyť spíš kámen vstane a cypřiš udělá krok stranou než já nebo ty. Ne?

Na starou otázku "Má poezie cíl?" Borzič odpověděl: "Dílčích cílů má poezie bezpočet. Jednou chce rozesmát Mléčnou dráhu, jindy rozplakat šutry v Kalábrii, aby se zavodnila vyschlá koryta řek. Jednou chce svést kůru cedru, druhdy roztrhnout mlhu vpůli. Ale je-li cíl účelem, pak je poezie velkým luxusem bezúčelnosti stvoření, pak je bezcílná jako sám Bůh. Ostatně v každém cíli je něco definitivního, smrtonosného, to si poezie, která už při svém zrodu zaškobrtla o schod nekonečna, dovolit nemůže, nechce."

–Petr Borkovec