Je zvykem, že prezidenti na své cesty berou spisovatele, aby reprezentoval zemi. Proto jsem jela s prezidentem Macronem, říká Leila Slimani.
Foto: Michal Ureš
Román Něžná píseň v Praze představila francouzsko-marocká spisovatelka Leïla Slimani. Na cestu do Maroka si ji nedávno vzal francouzský prezident Emmanuel Macron, s nímž prý o literatuře diskutovala už předtím, než byl zvolen. "Nevím, co si myslí zastánci tradiční rodiny. Kdo to vlastně je? Ve Francii prostě ženy pracují. Tečka," říká Slimani.

Dáte mi ještě minutku? Omluvně se usmála a vytočila číslo. "Bonjour, jak se vede? Dobře spal? A jedl přesnídávku, co jsem nachystala? Výborně. Ozvu se zase odpoledne." Zavěsila, mobil hodila do kabelky a tím rychlým gestem, jako kdyby se odstřihla. Jiná žena. Stále s jemným úsměvem, ale soustředěná, přesná, rychle, bez zaváhání reagující na každou otázku, přitom opatrná, diplomatická. Ani lavinovitý způsob řeči nestačí zakrýt, jak pečlivě váží každé slovo.

Ten precizně vybroušený, až do detailů propracovaný způsob mě prvních pár minut rozčiloval, nakonec jsem ale musela před profesionalitou Leïly Slimani smeknout.

Ačkoliv její román Něžná píseň zvedl znalce, kteří rozhodují o udělení prestižní literární ceny − Prix Gouncourt −, loni na podzim doslova ze židlí a rozvířil mimo jiné zase diskuse o hranicích emancipace žen, ba dokonce aktivoval i lehce zaprášené a věkem sešlé kritiky kapitalistického způsobu "vykořisťování" služek v domácnosti, Leïla Slimani si stále udržuje mírný odstup.

reklama

Příběh mladé pařížské rodiny, jež si najme chůvu k dětem, postupně propadne okouzlení z její pracovitosti a loajálnosti, až se na ní stane závislou, což nakonec vyvrcholí šíleným dramatem, při němž zemřou obě děti, charakterizuje "třeba jako pohádku, kterou nám kdysi vyprávěli před spaním. O zlém vlku, který přijde a vezme si děti. Vzpomínáte? Na ten strach matky, když zavírá dveře a nechává tam děti samotné."

Ano, vzpomínám si, a tak jí samozřejmě nevěřím, že nám tím nechtěla něco sdělit, že ji skutečně jen bavilo vyprávět příběh. Nevěřím jí, že se nezamýšlí také nad určitým společenským fenoménem anebo ji přinejmenším netrápí vlastní pochyby.

Místo odpovědi, jež by jistě byla zase elegantní, tak trochu ve smyslu "samozřejmě že pochybuji jako každá zaměstnaná žena, ale vše skvěle zvládám a miluji svou práci", však najednou sáhne do kabelky a zkontroluje esemesku. Je to jen mžik, pak se jí v očích zaleskne napětí. A oběma je nám to jasné.

Narodila jste se a vyrostla v Maroku. Měla jste hezké dětství?

Vyrůstala jsem v 80. letech, v Rabatu, tedy v poměrně nudném městě, kde nebylo mnoho co dělat. Ale měla jsem skvělou rodinu. Matka byla lékařka a otec pracoval v bance, mám ještě dvě sestry, chodila jsem do francouzské školy. Byly to hezké roky. Okolo mě bylo stále hodně lidí, trávila jsem spoustu času doma − a hlavně si četla.

Doma jste mluvili francouzsky?

Ano, to je můj první jazyk.

Je pravda, že vaše maminka byla velmi úspěšná a patřila vůbec k prvním lékařkám v Maroku?

Matka patří k první generaci žen lékařek, které si už mohly zvolit specializaci. Stala se chiruržkou.

To znamená, že hodně pracovala, v nemocnici trávila spoustu času a pro péči o děti si najala chůvu?

Přesně tak. Měla jsem chůvu, která s námi byla od útlého dětství až do mých patnácti let. Byla to druhá matka. Měly jsme spolu velmi úzký vztah.

Takže jste neřešila vůbec žádné dilema, když jste si hledala posléze chůvu pro své děti?

Bylo mi jasné, že ji potřebuji. Nedovedla bych si to bez ní představit.

Je arabského původu?

Ne, je z Kapverd. Čistě náhodou.

Ptám se na její národnost, protože mě samozřejmě zaujalo, že Myriam, hlavní hrdinka vaší knihy, je advokátka snědé pleti, zatímco chůva bílá Francouzka. Myriam si ji vybere, protože nechce mít doma žádnou ženu v šátku, tedy krajanku. To je rasismus na druhou, ne?

To nechám na vás, jak si to vyložíte. Napsala jsem prostě příběh.

Leïla Slimani (35)

◼ Vyrůstala se dvěma sestrami v marockém Rabatu, v rodině intelektuálů – její matka je uznávaná lékařka, otec byl bankéř a vládní funkcionář, v rodině mluvili arabsky, ale především francouzsky. Francouzštinu považuje Leïla za svůj rodný jazyk a také je jazykem jejích knih.

◼ Po maturitě studovala v Paříži politické vědy, literaturu a novinařinu a pak několik let pracovala pro magazíny L'Express a Jeune Afrique, až se v roce 2012 odhodlala jít na volnou nohu.

◼ Dnes se charakterizuje jako novinářka a spisovatelka, literární kritiky zaujala v roce 2014 už svým prvním románem o ženě závislé na sexu (Dans le jardin de l'ogre), Něžná píseň (Chanson douce) získala Prix Goncourt 2016.

◼ Kniha o chůvě, jež zabila dvě děti, byla zatím přeložena do 37 jazyků, nakladatelství Argo ji v českém překladu Sáry Vybíralové vydalo letos na jaře. Leïla Slimani je vdaná, se svým mužem, bankéřem, vychovává dvě děti.

Nad vaší knížkou čtenáře napadá spousta dalších otázek týkajících se postavení a role ženy v rodině, ve společnosti. Nepřehnaly jsme to, když tolik pracujeme a děti vyrůstají s chůvami nebo v nějakých zařízeních?

Já si takhle otázku nekladu. Nezajímá mě, jestli je to dobře, nebo špatně, protože jsem přesvědčená, že je dobře, že hodně žen pracuje. A je samozřejmě také skvělé, že mohou mít vedle sebe lidi, na něž se mohou spolehnout, že se jim postarají o děti, když pracují nebo cestují. Takže otázka nestojí, jestli je to dobře, nebo špatně, proto jsem román nenapsala. Nechtěla jsem nic sdělovat, nějak se vymezovat ke společenskému problému. Píšu o těžkostech života, o pocitech, s nimiž se moje hrdinka potýká. Osobnost Myriam je nejistá, neví si se spoustou věcí rady, přesně do okamžiku, kdy objeví tuto chůvu. Ta jí vytvoří prostor, aby našla sama sebe a ujasnila si, co chce dělat. Ale tím, jak chůva vstoupí do Myriamina života, přisvojí si část jejího prostoru. A začne si ji podmaňovat, ovládat ji. To je nebezpečné, ne to, že Myriam pracuje.

Takže zastánce tradičního rozvržení rolí v rodině neberete vážně?

Musím říct, že nevím, co si myslí zastánci tradiční rodiny. Kdo to vlastně je? Ve Francii prostě ženy pracují. Tečka. A tedy i potřebují pomoc v domácnosti. Dokonce bych řekla, že naopak ženy, které pracovat nechtějí a touží být doma s dětmi, nejsou v očích většinové společnosti zrovna dobře posuzovány. Ženy v domácnosti, myslím si, trpí, lidé se na ně dívají svrchu. Nechci říct, že francouzská společnost je feministická, ale prostě většina lidí považuje za normální, že ženy mají ambice, chtějí být úspěšné, studovat, pracovat, poznávat nové věci. Samozřejmě nejtěžší to mají ženy, které samy vychovávají děti, jsou rozvedené nebo svobodné. To je velmi těžké.

Chůva ve vaší knize je introvertní, uzavřená ve svém podivném světě. Zvenčí na ni útočí dluhy po manželovi, které nedokáže splatit. Chápete ji jako oběť kapitalismu?

Je to takový mix − důsledek její sociální pozice a charakteru. Je to člověk uzavřený sám v sobě, kterému se nedaří komunikovat s okolím, neumí mluvit, je velmi tichá, a tak se stále více uzamyká. Ta izolovanost je samozřejmě nebezpečná pro ni i pro její okolí.

Jak jste vůbec přišla na tento námět?

Četla jsem článek v novinách, který popisoval takovou událost. Stalo se to v New Yorku, chůva zabila svěřené děti.

Nemáte občas strach o své děti?

Ale ne, to vůbec ne!

Nemyslím, že by je chůva zabila, to se skutečně nestává často. Ale co když si jen přisvojí jejich lásku, vždyť má už teď jejich pozornost. Koneckonců nad tím se zamýšlí i vaše hrdinka Myriam.

Vím z vlastní zkušenosti, že děti umí rozlišit, co je rodičovská láska. Samozřejmě mám strach o děti jako všechny matky. A každý den se s ním utkávám, když zavírám dveře bytu. Koneckonců, o tom strachu, s kterým občas nevíme, co si počít, jsem chtěla také psát. Ale není to ničivý strach. S tím prostě musíme žít, že!

Ano, musíme. Máte velmi malé děti, i když vám pomáhá chůva, jistě to není jednoduché skloubit rodinu s prací.

Teď už je to docela jednoduché. Starší jde ráno do školy, s pětiměsíčním synem je chůva. Obtížnější to bylo, když se narodil a já musela po třech týdnech naskočit zase do práce, protože právě vyšla Něžná píseň a čekalo mě zahraniční turné. Nemohla jsem to nechat plavat a říct, že teď je šestinedělí a já nepracuju. Šlo o mou knihu. A tak zaskočil muž, vzal si v bance pár měsíců volna. Dnes už máme chůvu. Na tom přece není nic podivného. Paní na hlídání měli už ve starém Řecku. Mají je také všechny moje známé a kamarádky. Být spisovatelkou není zase nic tak výjimečného.

jarvis_59ccc861498e27ac6c1bdfc0.jpeg
Foto: Michal Ureš

Ale Prix Goncourt už něco výjimečného je. Vyhlášení výsledků sledují francouzská média v přímém přenosu, finalisté se stávají celebritami.

No, tak trochu celebritami − a jen na určitý čas. Ale je pravda, že spisovatelé jsou poměrně vážení a známí.

A co si myslíte o postavení literatury? Má stále takový zvuk a vliv, jako měla třeba v druhé polovině 20. století?

Myslím si, že ve Francii literatura nijak neztrácí. Je to samozřejmě i díky médiím, která často publikují rozhovory s autory, zajímají se o jejich názory, analyzují romány. A lidé také hodně čtou. Vždycky mě to překvapí, když se setkávám se čtenáři.

Francie je pověstná i svou zálibou v obsažných a velmi početných časopisech, v komiksech…

Psané slovo je ve Francii stále ceněno, stejně jako výtvarné umění, prostě kultura vůbec. Je to tradice. Snad by se to dalo srovnat s některými místy či společenstvími v USA. Být dnes ve Francii spisovatelem je tedy vlastně velmi zajímavé. Snad každé město má svůj festival literatury, jako autor můžete jezdit na různá čtení, scházet se se čtenáři, studenty, akademiky. Je to množství akcí a také spousta inspirace.

Žiju v Paříži, protože jsem tam potkala svého muže. A cítím se tam skvěle. Mám dvě občanství, dvě země i gastronomie.

Můžete se tedy slušně uživit jako spisovatel, i když zrovna nezískáte Prix Goncourt?

Ano, když se účastníte festivalů a čtení, když dokážete svou práci správně prodat, tak se uživíte. Nejste zrovna bohatá, ale stačí to na život. Pokud vím, to se v každé zemi zrovna nepodaří.

Myslím, že u nás je jen pár spisovatelů, kteří si vydělají na život psaním. Je ale také pravda, že někteří odmítají právě ten marketingový cirkus, nechtějí ztrácet čas prezentacemi. Vás to neunavuje?

Mně to přijde vzrušující. Když potřebuji psát, tak se prostě omluvím a nikam nejedu. Jinak je to ale vzrušující povolání se vším všudy a já si ho užívám.

Jste žena a píšete hlavně o ženách. Nemůže to být nevýhoda?

Jak − nevýhoda?

No, u nás, řekněme, mají literární kritici zvláštní šuplík pro tzv. ženskou literaturu a tu měří trochu jiným metrem než texty, jež napsali muži.

Je pravda, že v 19. a určitě i ve 20. století byla ženská literatura ve Francii podceňována. Skutečnou literaturou byly v očích kritiků většinou jen texty, jež napsali muži. Ale tak od časů Simone de Beauvoirové se situace začala měnit, dnes už se tímto problémem asi nikdo ani nezabývá. Romány, které koneckonců postupují do literárních soutěží, čtou z 80 procent také ženy!

Ale Prix Goncourt zase ještě moc žen nezískalo.

Máte pravdu. Jsem dvanáctá žena, která ji dostala. Ale určitě nejsem poslední. To se také už mění. Doufám.

Takže co jste dnes − novinářka, nebo spisovatelka?

Snažím se být obojí. Moje poslední kniha Sex a lži je vlastně reportáž. Zaznamenala jsem příběhy žen z Maroka, které mluví otevřeně o svém sexuálním životě.

Ve své první knize píšete o sexuální závislosti, teď zase jsou to příběhy žen, které mluví otevřeně o úskalích, jež jim přináší marocký zákon zakazující sex před svatbou. Musím říct, že mě překvapilo, že jste si za to nevysloužila v rodném Maroku odsouzení.

První knížka tam měla úspěch a já si myslím, že nezpůsobila skandál, protože hlavní postavou byla Francouzka. Marocký čtenář si mohl udržet jistý nadhled, netýkalo se ho to přímo. Třetí kniha Sex a lži? Uvidíme, jak bude přijata. Každopádně popisuje reálný stav: v Maroku jsou mimomanželské sexuální vztahy zakázané, můžete za ně dokonce jít i do vězení.

V Maroku jsou mimomanželské sexuální vztahy stále zakázané. Ten zákon zavedli Francouzi při kolonizaci země.

Do vězení? Já myslela, že ten zákon je už jen kusem papíru, který v současném Maroku nikdo nebere moc vážně.

Je to přežitý zákon, samozřejmě. A doufám, že už ve skutečnosti neaplikovatelný. Ale přináší stejně řadu problémů, protože veřejné mínění je jím velmi ovlivněno. A tak se mladí lidé scházejí tajně v noci na pláži, na opuštěných stavbách, v autech, aby se vyhnuli pomluvám. A dochází stále k ilegálním potratům a také k plastickým operacím, které dívky podstupují kvůli obnovení panenské blány. To je už velký byznys a údajně na tom profituje řada klinik v každé zemi, kde je panenství stále tolik přeceňováno. A ženě, jež o něj přišla a nepodaří se jí to utajit či nějak zamaskovat, nehrozí jen to, že se neprovdá, ale je v nebezpečí, může se stát obětí sexuálního útoku. A především ji čeká veřejná hanba. Proto tolik lží.

Odkdy v Maroku platí onen zákon?

Od počátku, řekla bych. Ten zákon zavedli Francouzi, když kolonizovali Maroko.

Jak jste přiměla ženy, aby vám tohle všechno vyprávěly?

Ta úplně první mě navštívila poté, co vyšla moje první kniha. Překvapila mě, byla otevřená, inspirovala mě. Další příběhy jsem už vyhledávala sama. V knize je patnáct žen, jež mluví o svých problémech, radostech, touhách, setkáních i neštěstí. Je to způsob, jak zaznamenat určitou epochu a lidské osudy, jež se k ní vztahují. Vážím si důvěry, kterou mě poctily. Jsou to mimochodem krásné příběhy.

S vaší knihou vyšel zároveň komiks.

To jsme s kolegyní výtvarnicí udělaly pro dospívající mládež. Myslím si, že je to potřebné a komiks je přesně ta forma, která jim tato témata dokáže nejlépe zprostředkovat. Celou knihu by nepřečetli.

Jako novinářka jste začínala v týdeníkuL'Express. Teď jste na volné noze?

Začínala jsem v L'Expressu a posléze pracovala pro Jeune Afrique. Psala jsem reportáže, cestovala po Africe, dostala se do zemí, které jsem neznala. Setkala jsem se se spoustou lidí. Mám ráda to řemeslo. Dnes více píšu knížky, ale ráda to kombinuju, pro redakce pracuju externě.

Proč vlastně nežijete v Maroku? Vaši rodiče se tam po studiích ve Francii vrátili a byli velmi úspěšní.

Protože jsem v Paříži potkala svého muže.

A jak se dnes cítíte jako Maročanka v Paříži?

Skvěle. Mám dvě občanství, tedy dvě země, dvě gastronomie, všeho mám vlastně dvakrát tolik.

Píšete také arabsky?

Ne, na psaní mám francouzštinu.

Změnilo se něco ve vašem životě po všech těch teroristických útocích v Paříži?

Samozřejmě, to je nová dimenze. Po každém útoku jsme traumatizovaní, cítíme se ohroženi, více se hlídáme, ale čas běží dál, znáte to. Ne že bychom zapomněli, ale dál pracujeme, žijeme, staráme se o děti, myslíme na budoucnost. Snažíme se být optimističtí. A Paříž je stále Paříž.

Když se prezident Macron chystal na svou první cestu do Maroka, vyzval vás, abyste ho doprovodila. Co jste na té cestě měla za úkol?

Měla jsem ho doprovodit. Jel na oficiální návštěvu, měl na programu spoustu diplomatických setkání.

Patříte prý mezi prezidentovy přátele. Jste tedy i členem jeho pracovního týmu?

Ne, ne. Je zvykem, že prezidenti na své cesty občas berou spisovatele, sociologa či vědce, aby reprezentoval zemi. Přesně proto jsem jela s prezidentem Macronem. Je ale pravda, že jsme se znali už dříve a občas diskutovali o literatuře.

Pokud si dobře vzpomínám, vyjádřila jste mu také veřejně podporu při druhém kole prezidentských voleb.

Samozřejmě. Kdo by to neudělal proti Marine Le Penové!

Myslíte, že mohla snad zvítězit?

Neměla šanci v druhém kole uspět. Opravdu se nebojím, že by takoví extremisté mohli ovládnout Francii. Ale svůj hlas jsem samozřejmě dala Emmanuelu Macronovi.