Cukrářka (specialistka na marmelády) a cestovatelka Blanka Milfaitová
Foto: Pepa Dvořáček
Marmelády začala vařit v malé šumavské vsi, kam se před lety odstěhovala z rodné Plzně. A odtud nyní mizí do srdce italských velehor.

Když se řekne Blanka Milfaitová, leckomu se vybaví jediné slovo − marmeláda. Tradiční poklad české kuchyně, jenž nesmí chybět v žádné spíži, tato žena povýšila na světovou úroveň. Několikrát. Za těmi nejlepšími surovinami podniká výpravy do nejrůznějších koutů světa, třeba i karavanem.

Marmelády začala vařit v malé horské obci Srní, kam se před lety odstěhovala z rodného města. Provozovala tu kavárnu, poznala svého současného partnera a založila vlastní manufakturu. Její ovocné dobroty ale v šumavských lesích nezůstaly: Blanka Milfaitová záhy ovládla marmeládové mistrovství světa ve Velké Británii a dnes má na svém kontě několik zlatých medailí i prestižní titul World Class Marmalade Maker. Není se proto čemu divit, že její skleničky se zavařeninou putovaly třeba i do Buckinghamského paláce.

reklama
Blanka Milfaitová (40)

◼ Narodila se v Plzni, studovala Pedagogickou fakultu na Západočeské univerzitě a nejdříve pracovala v nábytkářské firmě jako administrativní pracovnice.
◼ V roce 2010 se odstěhovala na Šumavu, kde v malé vesničce Srní otevřela vlastní kavárnu a o dva roky později začala vařit marmelády pod značkou Naše dobroty.
◼ Je držitelkou několika zlatých medailí z mezinárodních soutěží World's Original Marmalade Awards v Londýně.
◼ Se svou rodinou pravidelně podniká zahraniční expedice a v současné době žije pod nejvyšší horou Itálie. S partnerem Pavlem má dvě malé dcery, Elišku a Miu.

Poklidný život na Šumavě se však nyní jeví jako minulost a marmeládová královna sem zavítá už jen zřídka. Letos na jaře se totiž definitivně odstěhovala do italských Dolomit, na úpatí jejich nejvyšší hory s ikonickým názvem Marmolada, kde provozuje přírodní kemp a mimo marmeládu zde ručně vyrábí i další delikatesy.

Kromě toho, že poznává nové země a vaří v nich marmelády z lokálního ovoce i zeleniny, na cestách (a nejen na nich) píše i knihy. Ta poslední se jmenuje Nebát se přát si a její křest se konal 22. listopadu v pražském Café Kampus. Blanka Milfaitová dorazila v tradičním kroji italských Ladinů − téměř zapomenutého mininároda obývajícího Dolomity − se slovy, že jí prostě sluší. "Měla bych ho nosit častěji. Plánuji si pořídit i jeho pracovnější verzi, ve které bych mohla pobíhat u nás na horách."

Potkáváme se o pár dní později, těsně před jejím návratem do horského sídla a je vidět, že Blanka Milfaitová se už nemůže dočkat: "Pojeďte s námi. Jakmile to uvidíte, už se nebudete muset ptát, proč žijeme tam, a ne tady."

Když jsme spolu domlouvaly rozhovor, loučila jste se slovy, že jdete s dětmi pást kozy. Znamená to, že v Dolomitech máte vlastní farmu?

Farma bych tomu zatím úplně neříkala. Máme tam pár koz, jednu rozčepýřenou slepičku, několik kachen a pstruhy. Králíky a další zvěř nám totiž na jaře už dvakrát sežraly lišky.

Takže nyní žijete v končinách, kde lišky doslova dávají dobrou noc…

Spíš dobré ráno, naše králíky si daly k snídani. Budeme si zřejmě muset pořídit zvířata větší, než jsou lišky, a celkově rozšířit naši farmu uprostřed hlubokých lesů.

Čím na vás hospodářská zvířata tak zapůsobila?

Jsou především skvělým vyžitím pro naše dcery. Například starší Eliška, které jsou čtyři roky, už má svého obdivovatele, jehož maminka pro nás pracuje. Paní nám občas zavolá a říká: Sebastian by rád pozval vaši dceru na louku pást kozy, je to v pořádku? A tak přijde, na provaz si společně přivážou starou kozu a kůzlata běhají volně za nimi. Zmizí na celé dopoledne a hodiny chodí po loukách.

Podobně probíhaly námluvy už v minulosti, pamatuji si, jak mi dědeček vyprávěl, že na rande za babičkou jezdil přes pole na krávě…

A to my bychom právě chtěli, trochu se vrátit v čase.

jarvis_5a2809bb498e089693e07a9e.jpeg
Foto: Pepa Dvořáček

Když už jsme u toho času, jak dlouho v kempu pod Marmoladou žijete?

Chvilku, jsme tam teprve od dubna. Ale už předtím jsme do něj roky jezdili s karavanem jako hosté. Zrovna naposledy, když jsme projížděli Šumavou, kde jsme žili předtím, jsme si říkali, jak nám tam najednou chybí panorama hor. Předtím nám Šumava přišla krásně kopcovitá, dneska je to ve srovnání s Itálií taková placička.

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.