Hudebník Michal Prokop
Foto: Libor Fojtík
„Z Hollywoodu mi už nezavolaj,“ řekl si. Bylo mu 43 a to je prý věk, kdy by měl chlap zkusit ještě něco nového. A tak šel do politiky. Dnes říká, že doma je ale jen v muzice.

Je to už 50 let, kdy byl na 1. československém beatovém festivalu v Praze vyhlášen nejlepším zpěvákem. Tehdy se, alespoň si to tak představuji, upsal blues, rocku i soulu a kapele Framus Five. A ať už pak v následujících letech dělal cokoliv, tedy byl popovým zpěvákem, kytaristou, politikem, moderátorem, manažerem či podnikatelem a Framus Five nekoncertovali, nenahrávali a posléze ani neexistovali, stejně k sobě patřili. Kolej Yesterday, kterou jsme si snad všichni pouštěli až do totálního vyčerpání a jež je dodnes považována za nejsilnější album 80. let, to potvrdila. A dokazují to i desky a koncerty, jež společně Framus Five a Michal Prokop produkují v posledních letech.

Bard českého rocku, vyznavač rhytm and blues, si minuty na jevišti zas užívá jako kdysi. A rád se vrací. Sešli jsme se v kavárně Nona, kterou mimochodem spoluvlastní, týden před vánočním koncertem, na němž mají vyvrcholit oslavy toho jejich společného a báječného půlstoletí. "Těším se, co víc k tomu dodat?" usmál se a objednal si čaj.

reklama

Když jste v roce 1967 založili Framus Five, studoval jste ekonomii. Jak to jde dohromady s duší jazzmana a rockera?

Jednoduše, muzika byla totiž dřív než ekonomie. První kapelu jsme dali dohromady ještě na gymplu. Byli jsme parta tří kluků a k tomu nový spolužák, průserář Pavel Křížek, který k nám dorazil do předmaturitního ročníku. Byl to muzikant a naučil mě základům hry na kytaru. To byla celá moje škola hudby.

Michal Prokop (71)

◼ Vystudoval VŠE v Praze a také obor kulturologie na Karlově univerzitě, od počátku 60. let se však věnoval hlavně rocku, soulu a rhythm and blues. Svou kapelu pojmenoval se spoluhráči po strunách, které mu otec přivezl ze západního Německa.
◼ "Tenkrát byly v kurzu názvy jako Olympic nebo Krystal, a tak nám značka Framus prostě padla do oka," směje se. Kapela dnes už platí za legendu, koneckonců stejně jako Michal Prokop.
◼ Po roce 1990 vsadil na politiku, byl členem ODA, kterou zastupoval v parlamentu, tři a půl roku zastával funkci náměstka ministra kultury. V letech 1998–2001 řídil projekt Praha – Evropské město kultury roku 2000, moderoval také televizní pořady Nic ve zlým (Prima) a Krásný ztráty (ČT).
◼ Je spoluvlastníkem pražské kavárny Nona, se svou ženou vychoval dvě děti a žije ve Velké Dobré na Křivoklátsku.

Ani do lidušky jste nechodil?

Byl jsem vzpurné dítě. Máma by mě ráda dala na piano, ale já vzdoroval. Dostal mě až rock'n'roll.

Kde jste s kámoši zkoušeli? V garáži?

Kdepak! U nás doma − v kuchyni nebo v pokoji, kde stálo to piano. Později jsme hráli třeba v Libni, v takovém zapadlém divadýlku. Divadlo Na Palubě, tak se jmenovalo. Naprosto amatérské podmínky, ale za to jsme měli prvního zpěváka. Karla Zicha, o tři roky mladšího spolužáka.

Takže vy jste od začátku nestál před mikrofonem?

Tehdy jsem hrál sólokytaru, ale ne moc dobře, pravda. Zpívat? To jsem si vůbec netroufal. K mikrofonu jsem se nakonec postavil vlastně z nouze.

Nebyli zpěváci?

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.