Advent forever
Foto: Petr Jedinák
Vánoční povídku podle fotografie Petra Jedináka pro čtenáře magazínu ego! napsal Emil Hakl.

Nostalgie se mě moc často nezmocňuje, nicméně když se dostaví, je tím silnější. Takhle nějak vypadal předvánoční shon, když mi bylo dvacet. Začínal týden před Štědrým dnem, v klidu se nakoupily brambory, okurky, majonéza, kapři, tentýž den se stihly sehnat i dárky − hadříky, botky, rádia, nanejvýš sem tam někdo dostal knihu, magič nebo džíny, výjimečně bicykl, víc toho k mání nebylo. Prostě osmdesátá léta. Napovídala by tomu i ta pěticípá hvězda na špici vánočního stromku. Blondýna druhá zprava by klidně mohla být moje třídní učitelka a žena vpravo se tváří jako sestra mojí matky…

Přečtěte si další vánoční povídky

Petr Stančík: Genetika bramborových salátů (s fotografií Dity Pepe)

Ondřej Neff: Nevhodný dárek (s fotografií Jana Šibíka)

Iva Pekárková: Děvčeti se musí (s fotografií Honzy Mudry)

Miloš Urban: Kometa (s fotografií Sáry Saudkové)

Což mi připomíná Vánoce, kdy jsem dva dny před Štědrým dnem absolvoval s kamarádem z gymplu klasickou noční procházku s láhví nějakého čúča v mošničce. Padala tma a my jsme − pubertální pitomci − brousili kolem potoka Rokytky. Tamtéž nás oslnila světla reflektorů auta, z něhož se vysoukala policejní hlídka a zkontrolovala nám občanky. Zapsali si nás, chvíli slovně machrovali, načež odfrčeli.

reklama

O to větší překvapení následovalo ještě tutéž noc, kdy si pro nás (každého zvlášť) přijela hlídka VB a se vší parádou nás odvezla na vyšetřovnu do Malešic. Želízka nám nedali, ale jinak bylo všechno jako ve starých kriminálkách. Na služebně nás konfrontovali s nějakým Polákem s jedním okem úplně převázaným a druhým nateklým, který byl tu noc údajně přepaden, okraden a zbit ve stejné lokalitě, kde nás kontrolovali. Bystře si z toho vyvodili, že jsme to provedli my, sedmnáctiletí blbouni. Při přímé konfrontaci to stvrdil i onen Polák, když řekl: "Ano, jsou to určitě oni." Načež nám dali dýchnout (nebo vzali krev, to už si nepamatuju) a vítězně zapsali do protokolu, že byl přítomen alkohol. Bodejť by nebyl, když jsme si do čúča přidali placku becherovky.

Pak už zapracoval otčím − kapitán Československé armády a hlavně kamarádův otec − podle všeho rázný a šikovný právník. Nevím jak, ale vysekali nás z toho na fleku a ještě to ráno jsme byli opět doma. To už se dělal bramborový salát, do kterého matka se ségrou brečely, chystaly se rumové koule a kakaové měsíčky, balily dárky. Mně bylo paradoxně nejlíp − připadal jsem si jako nebezpečný ranař.

To už jsem ale dost odběhl od fotky pana Jedináka, ze které dýchá poklid a marasmus. Marasmus současného předvánočního šílenství okupujícího všechna jen trochu vhodná náměstí. Ořechy, věnce, perníky, klobásy, cukroví, trdelníky, čachráři, podvodníci, kdesi cosi.

A ještě dodatek − když jsem se z naivity po sametové revoluci hlásil do služeb boje proti starým pořádkům (netuše, že se stavím do jedné řady s lidmi, kteří ty staré pořádky desítky let hájili), dozvěděl jsem se v rámci zběžné lustrace, že jsem O. K., až na to, že mám v kartotéce ze 70. let nesmazatelný zápis: pokus o loupežné přepadení.

Veselé Vánoce všem!