Děvčeti se musí
Foto: Honza Mudra
Vánoční povídku podle fotografie Honzy Mudry pro čtenáře magazínu ego! napsala Iva Pekárková.

Ani smrt nepomohla. Už od června, kdy se dozvěděli její diagnózu, Monika doufala, že… že ji smrt osvobodí. Protože dívat se na tohle, sledovat tohle dvacetkrát urychlené stáří, jak babičku stravuje, to bylo hrozné. Byl to temný kruh, kruh rozšiřující se temnoty, které se neuměla bránit. Takové stáří se nedalo snést. Babičku odjakživa znala jako starou ženu. Babička byla stará, už když Monice bylo pět šest let, byla stará, když jí bylo jedenáct, byla stará, když jí bylo dvacet. Nikdy předtím ji nenapadlo, že stáří osmapadesátiletého člověka je něco docela jiného než stáří pětasedmdesátníka a to je zas docela jiné než stáří člověka, který by se − kdyby nepřišla diagnóza −, dožil devadesátky.

Přečtěte si další vánoční povídky

Petr Stančík: Genetika bramborových salátů (s fotografií Dity Pepe)

Ondřej Neff: Nevhodný dárek (s fotografií Jana Šibíka)

Miloš Urban: Kometa (s fotografií Sáry Saudkové)

Emil Hakl: Advent forever (s fotografií Petra Jedináka)

Až dosud pro Moniku babička stárla tak nějak rovnoměrně, takže si toho nikdy pořádně nevšimla. Jistě, kdyby se podívala na fotky dvacet třicet let staré, viděla by, že se babička za tu dobu docela změnila, ale ona to nikdy nedělala. V posledním půlroce se nemusela dívat na fotky, aby vycítila přítomnost smrti. Babička scházela z týdne na týden, ze dne na den. Pokaždé, když za ní přijeli, byla o něco pomalejší, vrásčitější, shrbenější, žlutší. Jezdili za ní jen na víkendy, co mohli dělat jiného. Babička bydlela na vesnici a odmítala se odtud stěhovat, oni už dávno odešli do města, měli tam své životy a práci. Doktor jim vysvětlil s téměř dojemnými rozpaky, že u takhle starých lidí se těžko určuje, jak rychle bude rakovina postupovat, ale vzhledem k rozsahu metastáz jí dává tři až šest měsíců. Další léčba už nedává smysl.

reklama

Čekání na smrt je divná věc. Zvlášť když už máte termín, jakkoli nejistý. Copak mohli prostě přijet za babičkou a zůstat u ní tři až šest měsíců? To nešlo. Jezdili každý týden − Monika, Saša, Karel −, zdrželi se přes víkend v té chalupě, kde nic nefungovalo, kde se člověk nemohl ani pořádně vykoupat − a pak zas s úlevou a výčitkami svědomí odjížděli za svými životy. Přesně na pět dní.

Příští víkend ji našli seschlejší, vrásčitější, shrbenější, bližší smrti než předtím.

Saša s Karlem za babičkou jezdili, protože ji vždy měli rádi. Monika proto, že ji nikdy ráda neměla.

Když byla malá, jediné děvče v okolí, babička si ji brávala do parády. "Děvčeti se musí líbit převlíkat postele," vysvětlovala jí s nekonečnou trpělivostí, zatímco Monika vzdychala pod tíhou starobylých duchen a Saša s Karlem se na zahradě učili házet nožem. "Děvčeti se musí líbit mýt nádobí." "Děvčeti se musí líbit být pěkně oblečená," vysvětlovala jí a zapínala jí plisované zelené šatičky, zatímco Saša s Karlem směli celý den běhat v teplákách. Když potom s kluky lezla po stromech a šatičky si poničila, babička ji něžně plísnila, vždycky stejnými slovy, a opakovala: "Ale děvčeti se musí zajídat, když má šatečky celé špinavé."

Monika od té doby ušla dlouhý kus cesty. Pracovala v managementu jedné nadnárodní firmy a měla pod sebou hned několik mužských. Přesto jí pořád zněl v uších babiččin hlas: "Děvčeti se musí líbit…" a "Děvčeti se musí zajídat…" Je možné, že právě proto si nikdy nenašla chlapa pro život? Že nikdy neměla vlastní rodinu?

Teď s hrůzou v duši sledovala, jak babička odchází. A s ní i starý svět, svět, v němž se ženy mají starat o děti a o domácnost a chlapi mají chodit do práce. Babiččina tvář, čím dál podobnější masce, jí připomínala, že její život není dokonalý a šťastný, i když se neřídila jejími radami. Že vlastně neví, kde je pravda. Že možná babičce křivdila.

Na tuhle situaci nebyla připravená. Často se přistihla, že se na babiččinu smrt těší. I babička se těšila. Opakovala, že byla na světě až příliš dlouho a dobrý člověk se přece musí těšit, až se konečně setká s Ježíšem. Přála si umřít v neděli. Pan farář, ten jim vždycky říkal, že když umřete v neděli, půjdete do nebe rovnýma nohama.

Umřela na Štědrý den. Byla neděle. Už bylo načase, babičku smrt rozhodně osvobodila. Moniku rozhodně ne. Ten strach v ní zůstával. Babiččiným odchodem ze života se nevyřešilo vůbec nic. Jen se rozšířil ten okruh temnoty, ve kterém Monika vyrůstala.