Zlatko Míčka patří v Česku mezi pionýry investic do vína.
Foto: Björn Steinz
Stále více lidí investuje do vína. Stále více ho ale nakonec stejně radši vypije.

Restaurace v centru Millenium Plaza v pražské Celnici je plná francouzských vín roztříděných podle regionů. Zlatko Míčka ale netuší, kolik přesně tady má lahví. "Na kusy nevím, ale na peníze ano: je tu víno asi za 12 milionů korun. Jsou tady ale jen vína na pití. Ta investiční se vyplatí držet dál od sebe. Někteří lidé je totiž vypijí, ještě než dozrají," podotkne lakonicky Míčka, zatímco u stolu pije čaj a posílá z notebooku e-mail.

I proto má hlavní vinné sklepy v Plzni. Důvod je i historický: pod tuzemskou pivní metropolí se nacházejí rozsáhlé pivovarnické sklepy tvořící celé podzemní město s vlastními dlážděnými cestami a osvětlením. Některé sklepy se používaly i pro skladování ledu, dnes v nich ale leží i 150 tisíc lahví superdrahého vína. Právě do nich investuje stále více bohatých lidí podobně jako do akcií, zlata nebo nemovitostí. A taky to dělají sofistikovaněji; zatímco dřív nakupovali víno na webu, takže občas neviděli ani lahev, ani své peníze, dnes to už svěřují zkušeným obchodníkům.

reklama

Ve srovnání s akciemi nebo nemovitostmi má ale víno jednu nespornou výhodu: když jeho cena náhodou spadne, jako třeba během nedávné finanční a dluhové krize ceny akcií i nemovitostí, můžete ho vždycky vypít a následná kocovina vás nechá aspoň na chvíli zapomenout. Bezcenný dům nikdy nevypijete. Přestože u investičního vína někdy stačí jedno jeho horší obodování, na ceně naštěstí často neztrácí. Obchodníci se navíc vzácně shodnou, že se víno zhodnocuje o 6−10 procent ročně.

Jejich slova víceméně potvrzuje i londýnský vinný index Liv-ex: podle něj investoři do vína za posledních pět let v průměru vydělali 23,9 procenta a za 20 let 13 procent. Whisky sice vydělává ještě víc, investice do ní jsou ale složitější a cenotvorba nebezpečně liberálnější než u vína. A taky ji při znehodnocení hůř vypijete, potřebovali byste na to víc životů.

Zlatko Míčka v Česku patří mezi pionýry investic do vína. Ta burgundská nakupuje už 25 let a bordeaux, suverénní jedničku mezi investičními víny, od roku 1998. Plzeňské investiční sklepy má certifikované podle francouzských standardů, aby při prodeji mohl doložit nejen původ, ale i skladovací podmínky každé lahve. Úplně nejdražší vína dokonce mívají čipy sledující každý pohyb lahve, do ceny se počítá vše. Svět totiž občas zaplaví i padělky a ani Česko není výjimkou.

Prestiž & zábava

"Investičně musíte dělat hlavně 'en primeur'. Nakupovat vína v aukcích, to nejsou pravá investiční vína. Tak se nakupují spíš raritní lahve," vysvětluje Míčka. En primeur znamená nákup vína ještě předtím, než se lahvuje, a pro investory i bez ochutnání; ti prostě musí dát na úsudek vybraných obchodníků, kteří mají šanci nejlepší vína ochutnat a rozhodnout, jestli půjde o dobrý ročník. Zájem o en primeur sice poslední dobou trochu opadl, pořád ale ve velkém světě investičního vína rozhoduje.

Zlatko Míčka nabízí dvojí možnost investice do vína: zaprvé můžete minimálně za milion korun vstoupit do jeho fondu Wine Investment Partners, nebo nakoupit lahve vína (nejméně za 10 tisíc eur). Ty investoři fondu nikdy nevlastní; víno nakupují virtuálně jako akcie a nijak neovlivňují, co fond nakupuje nebo prodává. Pouze vědí, že za fondem stojí víno. "To je pro lidi, kteří nechtějí fyzicky vlastnit žádné lahve," říká Míčka ve vinném archivu, zatímco do ruky velmi fyzicky a taky opatrně bere lahev burgundského Clos de Tart Grand Cru. "Za šest let udělalo sto procent," usměje se muž, jenž jinak úsměvy úplně nehýří.

Špičkové víno se podle odborníků zhodnocuje 6–10 procent o ročně.
Foto: Björn Steinz

V Česku má největší alokace (počet lahví přidělených jednotlivým zemím) nejdražších vín z Bordeaux a v jeho vinném fondu je nakoupeno za 130 milionů korun. Do vína u nás různě investují podnikatelé (René Holeček, Martin Nejedlý, Jiří Šimek), manažeři i kmotři (Roman Janoušek se kdysi kvůli Jamesi Bondovi zbláznil do šampaňského). "Reálně ročně dokážeme nakoupit za 30−50 milionů korun, kupujeme jen top vína. Nejradši máme lidi, co investují v horizontu 3−5 let. Nemáme rádi spekulanty," dodává Míčka.

Ve fondu má asi 150 investorů, podle něj jde ale z 90 procent stejně o lidi, kteří mají k vínu vztah. "Jinak tohle asi dělat nejde, berou to jako prestiž i zábavu," říká. A stejně tak i ti, kteří investují do skutečného vína. "Ve finále ho stejně většina z nich vypije. Myslím, že ho nakonec prodá asi jen 20 procent. Mívám proto spíš problém, že mi investoři nechtějí vína prodat zpátky, ani když se zhodnotí."

Míčka ale na víně chválí ještě jinou věc: na rozdíl od peněz, které politici nechají tisknout pokaždé, když zachraňují vlastní kariéru, limituje jeho množství příroda. "Nedá se uměle navýšit, v Bordeaux platí systém apelací chateuax už od roku 1855. Víno tak chrání proti znehodnocení i jiná aktiva," ubezpečuje Míčka. Snad, ale neplatí to stoprocentně: podle poslední analýzy deníku Financial Times kopíruje i víno v delším horizontu ceny akcií.

Dobrý padělek

"Jejich reakce? Znepokojivá," usmívá se trpce obchodník s vínem David Kuchař, který nakupuje investiční vína pro zhruba desítku bohatých klientů. Řeč je o Sassicaie, drahém toskánském vínu. Monica Larnerová z amerického časopisu Wine Advocate nedávno strhla chválenému ročníku 2010 čtyři body, čímž mu současně výrazně ubrala i na ceně. "Úplně to mění status toho vína. Investoři, kteří ho mají hodně, se ho teď budou chtít zbavit," vysvětluje Kuchař zákony tohoto byznysu v degustační místnosti své vinohradské vinotéky Flavours wine & deli.

Na stole leží i menu degustace, již dělal předchozí den pro devět miliardářů v restauraci na Smíchově. Vstupenka pro jednoho stála 175 tisíc korun a chutnalo se několik ročníků burgundského Domaine de la Romanée-Conti, nejdražšího vína na světě. Starší lahev tohoto sametového rulandského modrého dnes stojí i kolem půlmilionu korun a devítka vyvolených degustovala 10 lahví. "Je potřeba říct, že jedna lahev byla falešná," přiznává Kuchař.

David Kuchař nakupuje víno pro zhruba desítku bohatých klientů.
Foto: Björn Steinz

Pro hypermarket ji před časem koupil jeden z našich předních sommeliérů a falešnost lahve potvrdil i Marek Dušek, jenž se tím profesionálně zabývá. Padělek poznal po zvětšení i podle roztřeseného písma na etiketě. "Naštěstí to byla jedna z těch levnějších lahví, stála jen 60 000 korun. Jinak to víno bylo dobré, nikoho by neurazilo. Jen to nebylo Romanée-Conti," usměje se znovu Kuchař a znovu trpce. Víno nakupoval i ve Francii a Švýcarsku a je to poprvé, co na vlastní oči a taky za vlastní peníze viděl padělek tohoto slavného burgundského.

Jeho ročník 1978 drží rekord mezi investičními víny, když se v roce 2013 jedna lahev vydražila za bezmála 40 tisíc dolarů. Jedna falešná lahev ale pořád není ani kapkou v celém moři padělků, jimiž znehodnotil sklepy hlavně amerických boháčů včetně mnohých znalců vína singapurský podvodník Rudy Kurniawan. Na vrcholu své slávy dokázal v jediné aukci prodat víno i za 25 milionů dolarů a i on tak rád obchodoval s Romanée-Conti, že se mu kvůli tomu přezdívalo Dr. Conti. Za lásku k vínu si nyní odpykává desetiletý trest v kalifornském vězení a rovněž v tomto ohledu drží rekord: je prvním odsouzeným za padělání vína.

Jen to nejlepší

David Kuchař, jenž se investičnímu vínu intenzivně věnuje šest let, nemá vinný investiční fond, investorům nakupuje jen lahve. "Vždycky to má jednoduchý vzorec: investoři se koukají na hodnocení vín ve Wine Advocate a Wine Spectator a sami volají a objednávají třeba 200−300 lahví. Musí to ale samozřejmě dávat i cenový smysl: stobodové víno za 200 eur ho dává. Málo lidí ale přizná, že vína kupuje na investice. Vrcholem pro ně je, že budou pít víno z nejlepšího ročníku v lahvové zralosti ve velkém formátu. Stále oblíbenější jsou totiž větší lahve velikosti magnum (1,5 litru, pozn. red.)," vysvětluje Kuchař.

Investiční víno nakupuje přímo od dovozců vybraných vinařství nebo přes brokery nejen v Belgii či Nizozemsku. "Sami mi zavolají, že něco mají," říká Kuchař. Stejně tak ale volají sami investoři, když třeba chtějí mít od stejného vína delší ročníkovou řadu, což se hodně cení. Poptávka v takovém případě obvykle značně převyšuje nabídku a víno se nakupuje i na sekundárních trzích, hlavně třeba šampaňské. "Všechno se to ale nejvíc točí kolem Bordeaux a velkých italských vín, hlavně z Toskánska a Piemontu," dodává Kuchař.

David Kuchař nakupuje víno pro zhruba desítku bohatých klientů.
Foto: Björn Steinz

Nedávno tak například zhodnotil investici jednomu ze svých klientů, když se otvírala pražská restaurace Portfolio, kam najednou prodal víno za pět milionů. I David Kuchař nicméně potvrzuje Míčkova slova ohledně investování a pití. "Mám klienty, kteří investují půlmilionu korun ročně, ale i ty, kteří za víno ročně utratí 15 milionů korun. Poslední dobou ale pořád víc lidí do vína nejen investuje, ale taky ho pije. Chtějí to nejlepší, co je. Ne nejdražší, ale fakt nejlepší," popisuje současnou situaci.

Problém je, že zatímco bohatých lidí pořád přibývá, nejlepšího vína zůstává stejně − tedy pokud si ho nevyrobíte sami, třeba jako Dr. Conti. Navíc to investiční tvoří z celkové světové produkce pouhé 0,2 procenta. A nejde jen o Číňany, kteří poslední dobou vykupují Francii a kvůli nimž už nemá peníze na tamní nejlepší vína ani francouzská aristokracie. "Už jsou prodané," ukazuje Kuchař na dřevěné bedýnky plné Chateau Margaux 1996, jednoho z nejcennějších bordeaux.

Podle Davida Kuchaře se ceny vína zbláznily během finanční a dluhové krize v letech 2009−2010. "Je to zvrhlé, když lahev bílého vína stojí 600 eur. Vždyť je to pořád zemědělský produkt. Jenže dnes je z něj komodita," říká. Pro některé lidi dokonce bylo dřív spíše komoditou než dobrým pitím. "Vůbec jsem neznal odrůdy ani jsem vína nepoznal, ale zaujalo mě to. Sehnal jsem si proto různé materiály včetně encyklopedií a po deseti letech zájmu zjistil, že o vínu něco vím. Začal jsem proto do něj investovat a později s ním i obchodovat," přiznává Martin Nejedlý, bývalý majitel Fincentra a dnes jeden z největších obchodníků s vínem.

Tekutá matematika

"Tohle nepočítám, to je jen takový příruční sklep," říká zbytečně skromně Jiří Šimek, zatímco přes dvě stylové degustační místnosti s hořícími krby sestupujeme do jeho domácího vinného sklepa. Jde samozřejmě o úhel pohledu: majitel firmy Oresi a jeden z největších investorů do vína tady má "jen" nějakých 3800 lahví včetně Chateau Margaux ve velkém formátu. Šimek je i velký nadšenec do vína, takže nemálo z nich vypije. Ryze investiční víno proto skladuje v dalších třech sklepech, celkem asi 100 tisíc lahví. Hodnota jeho vinného portfolia? "Napište vysoké desítky milionů korun. Jsem malý privátní investor a velký konzument," usmívá se mezi svými "příručními" lahvemi.

Také u Jiřího Šimka vše před 12 lety začalo nevinným popíjením vína a jako obvykle skončilo tím, když se z koníčka stal byznys. Ve velkém ale začal tento obchodník, jenž hodně nakupuje od Davida Kuchaře, uchovávat víno hned jako investiční. "Mám rád matematiku a rád všechno počítám. Matematické aspekty se dají dovodit i ve víně: jejich potenciál, bodové ohodnocení, poměr cena/výkon," vysvětluje. Nejvíc nakupuje francouzské víno a pak italské, pije je ale v opačném poměru: až 80 procent italského a zbytek francouzského. "Nemám rád snobství. Hlavně z bordeaux se ale poslední dobou stalo snobství, ceny se tam úplně zbláznily," vysvětluje.

Jiří Šimek zatím pořád víc nakupuje, než prodává, pár lahví ale přece jen už slušně zhodnotil. "Postupně si vytvářím prodejní kanály včetně těch zahraničních," říká úspěšný podnikatel. V Česku víno prodal luxusním pražským restauracím a taky má několik desítek privátních klientů, kteří investují do vína. V zahraničí nejvíc prodává do Anglie, Německa nebo Belgie. A občas taky zavolají sami obchodníci, od nichž víno původně koupil, což pak bývá nekonečná obchodní radost: hrajete si s cenou stejně, jako si s ní předtím hráli oni. Občas nebývá daleko k slzám.

"Mnohdy mi sami volají, že něco chtějí, jenže já to kolikrát nechci prodat. Buď proto, že mám to víno rád, nebo proto, že se zhodnotí ještě lépe," popisuje Šimek investiční byznys. I cena investičního vína totiž záleží na úhlu pohledu. Obvykle se počítá podle odborných webů, na kterých se i s uvedenou cenou prodává, často ale vše bývá jinak; mnozí z těchto obchodníků dané víno nemají nebo prodávají poškozené lahve. "Nakonec je cena klidně i dvojnásobná," vysvětluje obchodník s vínem Kuchař.

"Ocenit investiční víno je těžké. Fajn jsou třeba i aukce, je to ale hop, nebo trop," doplňuje ho Šimek. A přidá ještě jeden investorsky užitečný úhel pohledu: "Mně by se líbilo, kdybych jednou nemusel prodávat vůbec nic a jen si s vínem pohrával."