Já (ne)děkuji!
Foto: Shutterstock

Bylo to jako zlé déjà vu. Seděl jsem v Potrefené huse, jedl a pil. Pokaždé když mi číšnice přinesla jídlo a pití a já jí za to několikrát poděkoval, odpověděla mi významně: "Já děkuji!" Nemám samozřejmě nic proti slušnosti ani v restauraci netoužím po pověstné francouzské aroganci. Přehnaná, až vlezlá úslužnost vám ale zkazí i sebelepší jídlo úplně stejně jako neslušnost. Slyšet od obsluhy několikrát během jednoho jídla "já děkuji" je podobné jako schytat za jediný den několik e-mailů nebo esemesek končících hezkým českým "mějte hezký den".

Kdysi podobně děkoval i mladý český číšník v restauraci Chez Marcel, známé jinak spíš francouzskou nonšalancí než arogancí. Ten své "Já děkuji, pane!" dokonce používal s takovým zápalem, až jsem ho vážně podezíral, že si ze mě normálně utahuje. Dotyčný naštěstí z restaurace zmizel dřív, než jsme si to stačili vyjasnit. Úplně stejnou větu jsem ale nedávno znovu zaslechl i v michelinském Alcronu, tady pro změnu od jinak ochotné a pozorné číšnice. Problém v Alcronu samozřejmě je, že se tu běžná hostina skládá z mnoha malých chodů, takže strašidelné "já děkuji" slyšíte tolikrát, že vám to může u stolu vážně rozložit vnitřní integritu.

reklama

A ještě jednou k obsluze v restauracích, s níž máme my Češi stále nějaký mentální problém. Nemálo pražských číšníků a číšnic, a to i z lepších restaurací, jako by se v práci inspirovalo Moraváky. Ti o Pražácích, kteří kupují nejvíc jejich vína, rádi říkají, že víno u stolu otvíráme, až když dojíme. Několikrát se mi totiž v poslední době stalo, že jsem k jídlu objednal víno, číšník ho ale nepřinesl. Nejdřív jsem proto s jídlem chvíli počkal, pak začal pomalu jíst a nakonec i dojedl. Načež se obsluha najednou objevila s vínem a taky… upřímným dotazem, jestli bylo vše v pořádku, načež odnesla prázdný talíř! Ne, nebylo, víno přece patří k jídlu, odpovídám obvykle v rámci bezplatné edukace. Odpovědí mi bývá velké edukativní nepochopení.