Kdybych měl IQ tak vysoké, jako měřím, a ne tolik, kolik vážím, už bych psal někam jinam, ale aspoň mám oči víc otevřené a nemusím je mhouřit z toho nesnesitelného vědění. Nicméně díky své kvantitativní zvídavosti občas na něco přijdu. Například nedávno, když byla jmenována česká vláda, jsem zjistil, že lidé, kteří nás reprezentují, jsou stále ošklivější. Až si dokonce u některého ksi…, pardon obličeje, vyloženě řeknu: Brrrr! Vypovídají o tom záběry v televizi i fotografie v novinách. A týká se to mužů i žen, těch mi je obzvlášť líto, a vlastně též minulé vlády, a mohli bychom proti proudu času pokračovat, a také našeho Zámku včetně bizarních pomocníků, kteří tam, jak od pana Kafky víme, slouží.

Sloupky

Různé pohledy na život, různá prostředí, odlišná poetika. Autorské sloupky magazínu ego! čtěte ZDE.

Podívám se na staré černobílé fotografie z roku 1920 a nemohu uvěřit tomu rozdílu. Ve všem − ve výrazu, charismatu, kultivovanosti, oblečení…, celkové estetice člověka. A vůbec nejde o tu krásu od Boha. Místo jiskry v očích, jež může probodnout či zažehnout srdce, vidím tupost v nebezpečné kombinaci s drzostí a namyšleností, vyžranost a stařeckost tělesnou i mentální, snaživou upachtěnost, zanedbanost, hrubost, úpadek. Pak v noci omylem šlápnu na TV ovladač a vyděsí mě záběry z Poslanecké sněmovny. Připadám si jak italský účetní Fantozzi, když spatří svoji dceru. Poslanci jsou takové naše děti, chtěné i nechtěné. Náš obraz?

Zbývá vám ještě 50 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se