Skoro čtyři měsíce zněla Rudolfinem industriální symfonie praček, kterou Krištof Kintera nazval We All Want to Be Cleaned.
Foto: Honza Mudra
Nikdy předtím nevidělo výstavu žijícího českého umělce tolik lidí. Na Krištofa Kinteru jich do pražské Galerie Rudolfina mezi 7. zářím a 27. prosincem přišlo 161 824. Je to svého druhu zázrak.

Krištofu Kinterovi bude letos pětačtyřicet. Už ve svých počátcích byl pokládán za výjimečný talent, který bylo užitečné sledovat. V letech 1999 (kdy zrovna ukončil studia na Akademii výtvarných umění), 2001 a 2003 získal nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého, ale nikdy ji nedostal. Kupodivu. Ve svých sochách, objektech nebo instalacích komentuje postmoderní společnost, aniž by sklouzl k prvoplánovým zjednodušením.

Vstupuje do ulic, do veřejného prostoru, překvapuje. Můžeme ho klidně nazvat angažovaným autorem. Svoje postoje však nedává okázale najevo jako umělci, kteří z angažovanosti dělají hlavní devízu, protože je zajímavější než jejich tvorba: odejmete-li jim tuto rádoby ušlechtilou nálepku, podstata splaskne do nicoty.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.