Kamionem na plný knedlík. Naštveme osobáky a začneme předjíždět? Výlet s kontroverzním truckerem po D1

Pavel Mach má na krku dva stříbrné řetězy. Jeden si koupil v osmnácti za první výplatu a jel pro něj z rodných Karlových Varů až do Prahy. Stál dvanáct a půl tisíce a je na něm nápis Giorgio Armani. Na druhém visí klíček s vyrytým jménem jeho ženy − Evička. Těchhle šest písmen zdobí i espézetku vystavenou za čelním sklem jeho kamionu. Na druhé ceduli se skví nápis "Pompo 26". Tak zní šoférova přezdívka.

Kamioňák podupává v ranním chladu vedle svého korábu, zachumlaný do teplákové bundy. I ta je zajímavá − jde o značku Thor Steinar, kterou mají v oblibě fotbaloví rowdies, ale také neonacisté. "Já ji s nimi nespojuju. Koupila mi ji už před pěti lety manželka. Líbilo se jí, že je tam severské jméno Thor, které jsme dali našemu psovi," tvrdí Pavel Mach.

Záď jeho trucku je přisátá k hale velkoskladu na kraji Brna. Jako řidič nemá do objektu přístup, jen čeká, až neviditelné ruce naloží zboží do mrazicího návěsu zvaného frigo. "Stejně bych se s nimi česky nedomluvil, je to samej Bulhar nebo Rumun," prohodí 25letý muž menší, ale svalnaté postavy s velmi krátkým účesem. S kamionem jezdí už čtyři roky.

Za hodinu a něco je hotovo a návěs je až po střechu nacpaný 18 tunami paprik z Maroka, Izraele, Španělska a Turecka, mandarinek z Řecka, cibule z Rakouska a petržele z Polska. Obří ještěr značky Volvo se dává do pohybu. Za chvíli jsme za Brnem a v koloně dalších spedičních křižníků poskakujeme po hrbolaté déjedničce.

"Naštveme osobáky a začneme předjíždět?" směje se Pavel Mach. Předjedeme ale pouze vojenský tahač s bojovým vozidlem pěchoty. "Můj" řidič má totiž automatický omezovač rychlosti nastavený na 92 kilometrů za hodinu, což je sice o 12 kilometrů více, než je povolený limit pro nákladní automobily nad 3,5 tuny, policie prý však většinou takové překročení toleruje.

I policajta jsem donutil se zout

Letos v únoru vyvolal poprask šofér kamionu Jiří Gabrhel, který dokázal vysoudit rozdíl mezi českou a německou výplatou. Němečtí i francouzští policisté totiž pokutují zahraniční řidiče, pokud neprokážou, že jezdí alespoň za minimální mzdu určenou v západních zemích. Spolková pošta, pro niž Gabrhel zavážel, mu musela podle soudního rozhodnutí za rok práce doplatit čtvrt milionu korun. Tento řidič v médiích mluvil o potížích mnoha svých kolegů, jimž šéfové například neproplácejí přesčasy, a naznačil jejich další problémy. Jaký je vlastně svět mužů, jimž běžný účastník silničního provozu nemůže pohlédnout do očí, protože sedí za volantem nejméně o metr výš než většina ostatních? Redakci ega! se přihlásilo několik řidičů, kteří byli připraveni o strastech i radostech kamioňáka mluvit. Nakonec jsem se dohodl s Pavlem Machem, jenž byl ochoten vzít mě i do kokpitu.

Pompo, jeho žena a jejich husky

Foto: Facebook P. Macha

V jednadvaceti, tedy nejnižším věku, kdy je to možné, si udělal "papíry" na kamion a pak jezdil tři roky pro českou firmu. Od loňska ale pracuje pro zaměstnavatele z Bavorska, proto se podle svých slov nebojí o poměrech v tuzemské kamionové dopravě otevřeně povyprávět. V první půlce března navíc jezdil dva týdny brigádně pro jednu českou společnost s půjčeným vozem, což vše ještě zjednodušilo.

A právě v tomhle autě teď "letíme" devadesátkou ku Praze. Pavel Mach si ovšem do půjčeného auta neopomněl vzít některé rekvizity, aby se v něm cítil jako doma. Kromě zmíněných espézetek třeba ještě polštář se svatebním portrétem se svou novomanželkou, fotky jejich huskyů nebo kamarádů z airsoftu v maskáčích. V kamionu, jímž běžně jezdí a který nyní parkuje u bavorského Hofu, toho má ale mnohem víc: plyšáky, záclonky, koberečky. "I policajta jsem donutil se zout," zdůrazňuje.

Pavel nabízí hned zkraje tykání. "Proč teď v březnu tedy nejezdíš svým kamionem?" vyzvídám. "Mám měsíc zákaz, překročil jsem rychlost," říká. Tvrdí, že jel v Německu šedesátkou v úseku, kde byla sice rychlost 60 km/h povolena, ale jen ve dne. V noci, kdy tudy projížděl, ji úřady snížily na pouhých 30 km, a on si toho nevšiml.

Kdo jede na žolíka

Na D1 se nám občas podaří předhonit nějakého kolegu kamioňáka. "Kdysi jsem na závodící kamiony taky nadával, ale teď to chápu," poznamenává. Důvodem neustálého spěchu je podle něj bič v podobě povinných přestávek, které musí řidiči dodržovat. Jednou za čtyři a půl hodiny jsou povinni zastavit na 45 minut a za 13 hodin jízdy je potřeba odpočívat 11 hodin (třikrát týdně se dá "výkon" prodloužit na 15 hodin a pauza zkrátit na devět). Často se tedy stává, že řidič chvátá, aby byl včas doma a nemusel třeba devítihodinovou pauzu místo doma v posteli strávit někde odstaven na kraji silnice.

Jsi jako pes. Žiješ v boudě, žereš z misky, močíš na kolo a kadíš do křoví.

Časy jízd zaznamenává digitální tachograf nad palubní deskou, kam řidič musí vložit kartu, z níž si policie může údaje při namátkové kontrole načíst. Pokuty pro neodpočívajícího šoféra pak mohou být i kolem tisíce eur, pokud je kontrolován za hranicemi.

Jindy kamioňáci šlapou na plyn čili jedou "na plný knedlík", jak sami říkají, aby stihli pauzu na některém z parkovišť, kterých je třeba ve srovnání s Německem v Česku mnohem méně. Pokud zastaví někde jen tak u cesty, hrozí opět pokuta.

Stres zesiluje tlak firem na výkon řidičů. "Dispečeři často dávají nesmyslné termíny, které pauzy ignorují. Sám jsem to zažil," tvrdí "Pompo". Pokud se jede podle pravidel, za měsíc se po Evropě stihne asi 14 tisíc kilometrů. Mach prý zná případy "borců", kteří zvládnou i dvakrát tolik. Takoví údaje pro kontrolu manipulují tím, že nabídnou policii jinou kartu, než která byla zasazena do tachografu, přestože oficiálně mohou mít jen jednu. "Jezdí na 'žolíka'. Může to být třeba jejich předchozí karta se starými údaji a oni doufají, že si toho policie nevšimne," vysvětluje.

Šoféři jsou často unaveni a usínají za jízdy. "I já měl mikrospánek a zavrávoral jsem na silnici nebo přejel do odstavného pruhu. Když tě tlačí čas, tak prostě nezastavíš. Abys neusnul, otevřeš na sebe okno nebo jíš… Někdo to řeší povzbuzujícími léky. Hodně kolegů je na práškách," vypráví Pavel Mach.

Podobně jako zmíněný kolega Gabrhel a tisíce dalších i on jezdil v zahraničí za českou mzdu. Když mířil do Francie, dostal prý ve své firmě papír ve francouzštině, že bere na hodinu 10 eur, přitom prý měl hodinovou mzdu asi pětkrát menší. Jestli se bude soudit, teprve zvažuje. Věc konzultuje s německými šoférskými odbory. "Nedělal jsem si bohužel záznamy, takže nemám důkazy. A teď mě německá firma platí stejně jako Němce," říká spokojeně a dodává, že u jeho podniku je z 30 šoférů asi jen pět Němců, zbytek jsou Češi a Slováci. Ti jsou prý za tuzemské platy ochotni pracovat stále méně a na jejich místa dopravci raději najímají lidi z Východu.

„Když se návěs přetíží, gumy jsou sešmajdané jako bačkory,“ říká šofér.

Foto: Tomáš Škoda

Jeho západní plat je podle něj tvrdě vydřený. "Jsi jako pes. Žiješ v boudě, žereš z misky, močíš na kolo a kadíš do křoví," glosuje. Na cestě je obvykle 19 dní a pak má týden volno. Jako řidič poznal Německo, Francii, Benelux a Británii. Z úsporných důvodů už dávno s řidiči nejezdí šoféři na vystřídání ani závozníci. "Nedávno jsem na parkovišti hezky pokecal s chlapama z Maďarska. Většinou mi ale vyhovuje samota," tvrdí Pompo. Splácí hypotéku na domek u Lokte, takže se stravuje téměř výhradně ze své ledničky plné trvanlivých potravin. Pak si pustí nějaký film, zatelefonuje si s manželkou a jde spát.