Šéf firmy HoppyGo Edward Meegan
Foto: Pepa Dvořáček
"Naučit se česky opravdu dobře je těžké. A nejen proto, že my Američané jsme na to líní. Většina Čechů s námi totiž svou mateřštinou mluvit nechce. Vidí Američana a berou to jako příležitost, jak si procvičit angličtinu," říká rodilý Newyorčan, který u nás úspěšně podniká.

Edward Meegan, šéf start-upu HoppyGo, který se v Česku snaží prosadit půjčování aut formou sdílení mezi lidmi, mluví česky velmi dobře. Náš rozhovor jsme sice vedli v angličtině, ale hned po něm přepnul do plynulé češtiny. V Praze ostatně žije − s malou přestávkou − od počátku 90. let.

Byl mezi Američany, kteří sem tehdy jezdili jako učitelé angličtiny, za romantickým dobrodružstvím a na několik měsíců, maximálně pár let. Ovšem patří k těm nemnoha, kteří se tu usadili a žijí v Česku dodnes. Edward Meegan má českou ženu a dvě děti, dvanáctiletého syna a desetiletou dceru.

reklama

Umí vaše děti líp česky, nebo anglicky?

Mluví dobře česky i anglicky. Když se jich na to ptám, samy se nemohou rozhodnout. Řekl bych, že mají o trošku radši češtinu. Je to samozřejmě tím, že žijeme tady a že děti chodí do českých škol. Když přijdu domů, je pro ně někdy těžké přepnout do angličtiny. Ale i když mluvíme anglicky, používáme spoustu českých slov. Třeba i v angličtině říkáme "rohlík".

Jak jste se seznámili se ženou?

Na oslavě narozenin v Davli. Bylo to náhodné setkání, oba nás tam pozvali známí oslavence. Konalo se to na ostrově uprostřed řeky, což je pro seznamování ideální, protože ten druhý nemůže utéct. Bylo to v době, kdy jsem se hodně učil česky a Kateřina, moje žena, měla pro mou hroznou češtinu pochopení a trpělivost. První týdny jsme se scházeli ve třech: já, ona a slovník. A pak jsme našli společnou řeč.

Edward Meegan (46)

Narodil se a vyrostl v New Yorku. Vystudoval kulturní antropologii na Middlebury College ve Vermontu. Do Česka přiletěl v roce 1993 a začínal zde jako učitel angličtiny na gymnáziu Litoměřická v Praze 9. Později působil mimo jiné ve společnosti Oskar (následně Vodafon) v Praze, dva roky byl v pobočce v Kataru. Dnes zastává ve firmě Creative Dock pozici šéfa projektu sdílení aut HoppyGo.

Letos na podzim budete v Česku už 25 let. Vzpomenete si ještě na první pocity?

Bylo to v listopadu 1993 a největší dojem na mě udělalo počasí. Přiletěl jsem večer, byla tma a zima a druhý den vytrvale sněžilo. Chodil jsem po zasněžené Malé Straně a první dojem byl, že jsem v nádherném městě.

Jenže pak sníh slezl a objevila se špína…

A to bylo ještě lepší! Víte, já vyrůstal v New Yorku v 70. a 80. letech a to bylo tehdy hrozně špinavé město. Takže když jsem přiletěl do Prahy, cítil jsem se tu mnohem víc doma než v městech západní Evropy. Ta se mi zdála moc čistá a elegantní.

Kdy jste se rozhodl, že v Praze zůstanete?

Tak ještě zcela rozhodnutý nejsem…

Opravdu?

Ne, žertuju. Ale ono to nebylo tak, že bych se v nějaký konkrétní moment rozhodl. Trvalo to deset let. A vždycky to bylo tak, že jsem si řekl: "Ještě rok a uvidíme." Tak jsem to říkal i rodičům. Jenže najednou už jsem tu žil deset let, oženil se, měl jsem děti… a pochopil, že nikam nejedu. Že už asi zůstanu tady.

Jaký byl váš "český příběh"? Snil jste, že v Praze napíšete velký americký román, a pracoval jste jako učitel angličtiny?

Původně jsem nemířil do Prahy. To byla náhoda. Studoval jsem kulturní antropologii a byl na stáži v Londýně, kde jsme se z pohledu antropologie dívali na vztah nemocí a společnosti. Konkrétně jsme spolupracovali se skupinou lékařů, kteří léčili bezdomovce. Léčení nemocí lékaři brali jako určitou metaforu, vlastně tím měnili způsob života pacientů. No a na tom studijním pobytu jsem poznal studenty z Budapešti a Prahy. Domluvili jsme se, že je navštívím. V Praze jsem strávil týden a udělala na mě dojem.

Ano, to jste říkal. Tím, že byla špinavá.

Nejen tím. Oslovila mě místní atmosféra. Zdálo se mi, že si tu lidé umí užívat život. A taky tu ještě dozníval porevoluční étos. Takže jakmile to bylo možné, tak jsem se do Prahy vrátil. A máte pravdu, že jsem učil angličtinu. Na Gymnáziu Litoměřická na Proseku.

Bavilo vás to?

Ano, i když to nebylo jednoduché. Neměl jsem moc rád veřejné vystupování, protože jsem byl stydlivý. Když jsem se měl postavit před třídu, musel jsem se hodně vnitřně překonávat. Ale zvykl jsem si na to.

Ono s kulturní antropologií ale zas tolik možností uplatnění nemáte, nemám pravdu?

Jak se to vezme. Teď zrovna jde o docela módní obor, který se používá v marketingu a aplikuje se na byznys. Takže se v určitém smyslu dá říct, že jestliže jsem se po učení a několika letech v neziskovém sektoru začal věnovat marketingu, mohl jsem čerpat ze svých znalostí. Ve skutečnosti je ale spíš pravda to, že jsem se všechno musel naučit a že mě to bavilo.

jarvis_5aba4b87498e8f14534c657b.jpeg
Šéf firmy HoppyGo Edward Meegan
Foto: Pepa Dvořáček

Jaké bylo vaše první místo v byznyse?

Ve start-upu, který se jmenoval Globopolis a sídlil v Praze. Asi si ho nepamatujete.

Pamatuju! To byl před rokem 2000 asi jediný kontakt místního internetového světa s velkou americkou webovou bublinou! Globopolis byl jejím typickým produktem. Kulturní portál s nepatrným publikem a průměrným obsahem, ale velkými ambicemi a milionovými investicemi. Když bublina praskla, okamžitě zkrachoval i Globopolis.

Ano. A já nastoupil do Oskara, což byl tehdy začínající třetí mobilní operátor. Později koupený Vodafonem.

Co jste tam dělal?

Prakticky všechno, co se dá dělat v marketingu. Byli jsme noví na trhu, takže jsme se museli chovat agresivně a vysvětlit lidem, že nabízíme stejné služby jako konkurence. Byla to pestrá a různorodá, tím pádem i hodně zajímavá práce.

Když Oskara převzal Vodafone, dělal jsem rozhovor s jeho prvním místním šéfem. Byl to Australan Grahame Maher. Velký sportovec, který se v roce 2008 přesunul do Vodafonu v Kataru. Bohužel tam o tři roky později, v jednapadesáti letech, zemřel na mrtvici. Pracovali jste spolu?

Ano, a dokonce i v Kataru. Oslovil mě s nabídkou a my se tam na dva roky i s rodinou přestěhovali.

Praha už nebyla tak sexy?

Byla to nabídka, která přišla ve vhodnou dobu. Měli jsme malé děti a manželka byla na mateřské. Přemýšleli jsme, kde se děti naučí anglicky, a pracovat v cizině se nám zdálo jako dobrý nápad. Původně jsme se se ženou dohodli, že odjedeme na rok. Pak se mi podařilo "uhrát" ještě jeden, než jsme se vrátili.

Neměl jste chuť tam zůstat?

Katar je velmi speciální místo. I v rámci Zálivu. Nejlepší přirovnání asi je, že je to jako žít v kolonii na Marsu. Uvnitř máte všechen luxus, ale venku je to nehostinné. Nemůžete jít jen tak na procházku, protože je tam horko a prach. A chodit ven je pro naši rodinu důležité, takže nám bylo jasné, že je to jen dočasné. Nehledě na to, že opravdu žijete v bublině a neznáte reálný svět. Lze si na to zvyknout, možná snadno. Ale já chtěl odjet dřív, než se to stane.

V Praze jste zase nastoupil do Vodafonu?

Ne. Rozkoukával jsem se a přemýšlel, co bych mohl dělat. Lákalo mě pustit se do něčeho vlastního. Chtěl jsem rozjet firmu vyrábějící zmrzlinu.

To je docela skok, po mobilním operátorovi.

Miluju zmrzlinu, takže to byla taková ta klasická motivace, že rozjedete byznys, který řeší váš vlastní problém. Tehdy nebylo jednoduché koupit v Praze dobrou zmrzlinu. Dneska je to lepší, ale stále to není ideální.

V Silicon Valley se tomu říká "scratch the itch". Když vás něco svrbí, tak to poškrábejte. Přeloženo: jestli vám chybí nějaký produkt nebo služba, je pravděpodobné, že nechybí jen vám.

Přesně. Na druhou stranu si stále nejsem jistý. Češi mají radši dorty než zmrzlinu. Ale myslím, že by se tu něco takového chytilo i dnes.

jarvis_5aba4b88498e8f14534c657f.jpeg
Šéf firmy HoppyGo Edward Meegan
Foto: Pepa Dvořáček

Proč jste do toho nešel?

Chtělo to hodně peněz, asi i sehnat investora. Ale ten sen stále mám. Možná až budu starší, pronajmu si přívěs a budu jezdit po Česku se zmrzlinou.

Jakou máte oblíbenou příchuť?

S kousky čokolády a mátovou příchutí. A doma vyrábím pro rodinu zmrzlinu s příchutí páleného karamelu. Výborná!

Ale na zmrzlinový byznys jste si netroufl. Kam jste nakonec nastoupil?

Krátce jsem pracoval pro T-Mobile, kam přešla část bývalých kolegů z Vodafonu. Asi rok. A pak jsem se přidal do firmy Creative Dock, kterou založil Martin Pejša, další bývalý kolega. Původní nápad byl rozjíždět vlastní start-upy. Později se Creative Dock etabloval jako platforma, která dělá start-upy "na klíč" pro korporace. Zjistili jsme, že v tom jsme silní. Většina z nás mohla nabídnout zkušenosti jak ze start-upů, tak z korporací. Ukázalo se, že o něco takového je zájem.

Sdílení aut se bude rozvíjet společně s elektromobilitou a samořiditelnými vozy.

Co byl váš první projekt?

Projekt pro Home Credit ze skupiny PPF. Služba se jmenovala Kup najisto a umožňovala zákazníkům získat zboží on-line, vyzkoušet si ho a zaplatit až v případě, že budou spokojeni. Po 14 dnech. Bylo to šité na míru místní situaci, protože Češi byli vždycky s platbami on-line poněkud ostražití.

Fungovalo to?

Funguje to dodnes. Loni služba změnila název na Lymet. Má konkurenci jménem Twisto. Já už to dva roky nedělám. Mým druhým projektem byl globální portál nazvaný Fertilitypedia, který nabízí on-line nástroje pro orientační odhad plodnosti. Chce vydělávat tím, že bude získávat klientky pro kliniky, které se specializují na umělé oplodnění. I tenhle projekt stále existuje. Ale já začal v létě 2016 pracovat na nové věci se Škodou Auto.

Automobilový průmysl je stále velmi konzervativní. Byť se to v posledních letech začíná měnit. Jak taková spolupráce s velkým koncernem probíhá?

Zadání bylo přijít s novými nápady a inovacemi. Obecně šlo o trendy v mobilitě, budoucnost vlastnictví aut a podobné věci. Tři měsíce trvalo průzkumné období. Absolvovali jsme hloubkové rozhovory se zaměstnanci Škody, partnery i zákazníky. A přišli s 11 nápady, jejich počet se postupně snížil na čtyři a ty jsme začali testovat a rozvíjet. Dva z nich se dnes realizují: sdílení aut v Česku a speciální druh taxislužby v Německu.

Jaké taxislužby?

Říkáme tomu CareDriver a jde o to, že to není jen doprava z místa na místo, ale že součástí služby je i péče o cestujícího. Právě takovou službu můžete využít, když někam chcete poslat menší dítě, nebo naopak staršího člověka. Řidič pasažéra nejen odveze, ale také se o něj postará, případně ho v cíli někomu předá.

A to testujete v Německu?

Teď probíhá pilotní projekt v Mnichově a během roku chceme expandovat do celého Německa. Výhledově i do Česka.

Tím druhým projektem rozvíjeným v Česku je HoppyGo?

Původně se služba jmenovala Hoppy Car. Ono je vůbec zajímavé, jak se dnes pro nové firmy nebo služby vymýšlejí jména. Jsou všechna trochu divná, protože vy potřebujete nejen zaujmout potenciální zákazníky, ale také získat webové domény. Pokud možno nejen s koncovkou com, ale i pro lokální trhy. Tedy například v Česku s koncovkou cz.

Jak se to dělá?

Prostě vymýšlíte jména a testujete, zda jsou domény k dispozici. Případně za kolik. A skoro vždy jde o neexistující slova. Nám se třeba líbil název Droover, což je trochu podobné názvu Uber a zároveň je v tom obsažené anglické slovo driver. Ale doména Droover.com nebyla k dispozici, tak jsme se rozhodli pro Hoppy Car. Jenže s tou také nastaly problémy. Po několika měsících se ozvala německá půjčovna aut s názvem Happy Car, že naše jméno je příliš podobné. Nechtěli jsme jít do sporu, ale zároveň jsme už v té době měli službu spuštěnou a nechtěli jsme jméno měnit. Tak jsme to upravili na HoppyGo.

Co nabízíte?

Sdílení aut. Pokud máte auto, víte, že většinu týdne vám stojí v garáži nebo na ulici. A my vám nabízíme, že vás propojíme s lidmi, kteří mají zájem si ho půjčit. Oni získají auto, když ho potřebují, a vy vyděláte peníze. Asi úplně nezbohatnete, ale můžete pokrýt náklady například na leasing nebo údržbu.

jarvis_5aba4b88498e8f14534c6583.jpeg
Šéf firmy HoppyGo Edward Meegan
Foto: Pepa Dvořáček

Je to úspěšný projekt?

Ano. My si na počátku mysleli, že největším problémem bude získat dostatek aut na půjčování. V Česku je vlastnictví aut hodně osobní a pro spoustu lidí je nepříjemné, když jejich autem jezdí někdo cizí. Mají se svým autem cosi jako milostný poměr. A já se bál, že takových lidí je většina. Ale ukázalo se, že ne. Aut v nabídce máme dost. Mnohem větší problém je získat lidi, kteří si tato auta budou pravidelně půjčovat. Ne že si čas od času nějaké auto půjčí na víkend, ale že se pro ně sdílení vozů stane součástí životního stylu.

Jinými slovy, že jejich příštím autem bude vaše firma.

Přesně. Aby to první, co je napadne, když budou plánovat nedělní návštěvu babičky, bylo: pojedeme autobusem, nebo si vezmeme HoppyGo? Takových lidí ještě nemáme dost.

Jak vás poslouchám, tak tímhle projektem docela žijete.

Věřím mu a baví mě. A pokud bych to měl popsat takovým tím americkým způsobem, tak řeknu, že budu pro HoppyGo pracovat tak dlouho, dokud pro ni budu představovat přínos. Sdílení aut je podle mě koncept, který má potenciál. A výhledově se bude rozvíjet společně s dalšími trendy, jako je elektromobilita nebo samořiditelná auta. Naším cílem je vytvořit platformu, která bude těmto inovacím otevřená.

Vypadá to, že v Česku ještě nějaký čas zůstanete. Sledujete místní politiku?

Občas se tomu nejde vyhnout.

Lákalo by vás volit, třeba prezidenta?

Teď před nedávnými volbami jsem o tom přemýšlel. Zvlášť když už je možné mít jak americké, tak české občanství. Rozhodně je to na seznamu věcí, které plánuju udělat. Jen jsem na to zatím neměl čas.

Amerika a Česko dnes mají podobné prezidenty. Minimálně v tom, že Trump i Zeman lidi rozdělují, nesnášejí novináře a u obou existuje podezření na vazby na Rusko či Putina. Co tomu říkáte?

Vadí mi, že oba legitimizovali určitý způsob chování. Že je normální být nezdvořilý a útočný. Že je v pořádku některé lidi šikanovat. Po pravdě řečeno, mě to překvapilo hlavně u Čechů. Když jsem sem v 90. letech přijel, zdálo se mi, že se k sobě lidé chovají dobře. I studenti ve škole, kde jsem učil.

Lépe než v Americe?

V Americe je šikana mnohem běžnější než tady. Je to součást studentského života. Funguje tam daleko víc třídní společnost, vytvářejí se skupiny a party mladých lidí, kteří spolu nekomunikují. To v Česku nebylo. Tady můžete jít večer do hospody a s ostatními nesouhlasit, aniž to přeroste v otevřený konflikt. A navíc Češi i o vážných věcech umí žertovat. Proto mě překvapilo, když se kvůli politice začaly ve společnosti objevovat konflikty a nevraživost.

Co byste na nás Češích změnil, kdybyste měl tu moc?

Jsem velmi optimistický a pozitivní člověk, takže záporné vlastnosti moc nevidím. Ale kdybych měl říct jednu věc, tak to, že Češi zveličují své špatné vlastnosti. Třeba si myslí, že jsou největší podvodníci na světě a že snaha "přečůrat" ostatní i systém je něco typicky českého. Je pravda, že v tom jste dobří. Ale ne výjimeční. Rozhodně ne nejlepší na světě.