Inženýra lidských duší jsem měla na jeden večer. Mirákl tuším na dva a pak jsem jej musela předat dalšímu zájemci. Knihu smíchu a zapomnění ve francouzštině jsem objevila v balíčku, který mi poslal kdosi neznámý z Paříže. Český snář mi půjčil kamarád ve strojopisné podobě, asi tak desátá kopie, skoro nečitelná. Stejně jako Ripellinova Magická Praha. Tu schovávám jako nejvzácnější dárek, který jsem kdy dostala k narozeninám. Když jsem ten přepis ukázala před časem kolegyni − novinářce ze Sicílie, nejprve vůbec nechápala. A pak si unikátní exemplář nafotila stránku po stránce, aby ho mohla ukázat dětem. A nechala si také podrobně vylíčit, jak jsme na vysokoškolské koleji s nejlepší kamarádkou klopotně přepisovaly (to bylo překlepů!) knihu Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky.

Vzpomínáte? Když bych to dnes měla vyprávět, přišla by mi to směšné jako dávné historky o partyzánech… Já přece žádná bojovnice nebyla, ani nikdo z mých přátel. Byli jsme jen parta studentů bohemistiky, kteří chtěli číst dobré knihy a měli štěstí na profesora, který takové čtení uměl získat. Ať už vyšlo v samizdatu v Praze anebo v Torontu, ve Frankfurtu, Londýně nebo v Paříži. A nebál se s námi o ty poklady podělit.

Zbývá vám ještě 90 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se