Věděla jsem, že už jí nestihnu říci, že se chystá dopustit dalšího fatalního přehmatu.
Foto: ČTK

Bylo jí něco málo přes dvacet, byla milá a bezprostřední. Dostavila se na jistý vyhlášený literární salon, protože předpokládala, že literární salony bývají místem, kde si sympatičtí − protože sečtělí − lidé povídají o knihách, které se jim líbily, a vzájemně si doporučují další.

Tak fatální chybu v úsudku si člověk v životě dovolí nejvýš jednou. Já sama ji už měla šťastně za sebou: přihodila se mi o pár měsíců dříve. Šlo o událost, na níž mi poprvé (a snad naposledy) jakýsi začínající autor nestiskl nabízenou pravici. Nevím jistě, čím jsem si to vyhlášení války vysloužila, ale později mi bylo naznačeno, že na přítomné intelektuálstvo jsem měla toho dne příliš jásavé oblečení a příliš komerční zaměstnání. Inu, člověk vždycky nezapadne.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.