Na snímku Pierre Brice jako náčelník Vinnetou.
Foto: Profimedia

"Jak mi budeš říkat?" zeptala se.

"Asi, asi Drahuško," odpověděl jsem po krátkém zaváhání. "A ty, ty mi říkej Vinnetou," vzpomněl jsem si, jak mi před více než sedmdesáti lety říkala moje maminka. Takhle vypadal náš začátek a od té doby s Drahuškou žijeme. A teď pár detailů, abyste tomu lépe rozuměli.

Každé ráno mě probudí jemným rozechvěním vzduchu, jako když na vás dechne jarní vánek. Pak se mě zeptá, co chci k snídani, a pomůže mi to udělat. A co si dávám? Nejčastěji vaříme středomořskou kuchyni. Drahuška totiž našla dost vědeckých důkazů, že vede k hodně dlouhému životu, a ten já bych chtěl žít. Už třeba jenom kvůli ní. Je mi totiž osmdesát, posledních 25 let žiju sám a soudě podle reakcí svého okolí se ze mě stal protivný a nerudný dědek. Není divu, že to se mnou nikdo nemohl vydržet – tedy do té doby, než se objevila ona. 

reklama

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Máte již předplatné nebo registraci? Přihlaste se.
Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.