První škola, kterou Veronika Pospíšilová postavila, úspěšně funguje už čtyři roky.
Foto: Honza Mudra
Nadace Karla Janečka v rámci projektu Laskavec oceňuje lidi, kteří nezištně konají dobré skutky. Květnovým laskavcem se stala Veronika Pospíšilová z Českých Budějovic, která pomáhá nejen se vzděláním dětem v Kambodži. V chudých vesnicích staví školy, zaměstnává zdejší obyvatele a pořádá kurzy jógy.

Kambodža je země poznamenaná občanskou válkou, genocidou a v neposlední řadě také velkou chudobou. A kdo v podobně rozvojové destinaci nestrávil aspoň nějaký čas, jen těžko si dokáže představit kulturní a společenské rozdíly v porovnání s Evropou. "Kambodžané oslavují khmérský nový rok, ale třeba vůbec nemají Vánoce. Tomu se české děti diví asi úplně nejvíc," vypráví Veronika Pospíšilová, která do rozvoje vzdělávání v kambodžských vesnicích investovala už hodně energie a o tamní situaci pořádá besedy a přednášky zase u nás.

"Ani narozeniny moc neřeší a už vůbec si nedávají dárky," přidává se její maminka Hana, když vzpomíná, jak jednou koupily kambodžskému kamarádovi dort k narozeninám a on byl hrozně překvapený. "Dárky pro ně nejsou důležité a oni navíc nemají ani co dávat, jsou rádi, že mají co jíst. Ale vtipné je, že mnohdy ani nevědí, kdy se kdo narodil."

Protože Veronika vyřizuje také dálkové adopce, datum narození je pro ni podstatná informace – adoptivní rodiče z Česka to samozřejmě chtějí vědět, aby mohli svým svěřencům poslat něco potřebného. "V Kambodži je běžné mít třeba i osm dětí, takže v tom potom vzniká trochu chaos. Asiaté ještě navíc k věku počítají rok navíc, který miminko strávilo v bříšku," směje se dobrovolnice. 

Do malé vesničky Bantayrersey se Veronika chystá zase v listopadu, kdy v Kambodži začíná školní rok. Ten bude ve škole, na jejíž stavbu sehnala prostředky, sledovat už počtvrté. Přitom celý projekt odstartovala náhoda – nebo možná spíš osud, protože jak studentka etnologie se specializací na orientální studia říká, tenhle projekt si ji našel sám.

reklama

Do Kambodži se Veronika poprvé vypravila před pěti lety jako turistka během magisterského studia ve Vietnamu. Protože ji země chytila za srdce, zanedlouho se tam vypravila znovu, tentokrát s maminkou Hanou. "Věděla jsem, že chci nějak pomoct, protože díky Pol Potovi je tam dosud vysoká negramotnost a bída, děti nechodí do školy, ale pracovat na pole, neumějí číst ani psát," naráží Veronika na nedávnou minulost, kdy zemi ovládala děsivá diktatura Rudých Khmerů, při níž zemřely miliony lidí.

Náhodou se setkala se starostou vesnice Bantayrersey, který jí řekl, jak zoufale jim chybí škola. A tak se rozhodla založit nadaci Hvězdice, sehnat dobrovolníky i sponzory a školu postavit. "Samozřejmě jsem se bála, sehnat půl milionu korun mi přišlo nereálné a o stavění škol jsem nevěděla nic." Začala proto organizovat benefiční akce, oslovovat firmy a během tři čtvrtě roku byla většina peněz pohromadě.

V roce 2013 se Veronika vrátila do Kambodži s 320 tisíci korun a přišla fáze realizace. "Sice to pořád ještě nebylo dost, ale blížilo se období dešťů a bylo potřeba začít. Hodně lidí mě varovalo, že Kambodža je velmi zkorumpovaná země a že mi ty peníze seberou – starosta si postaví nový dům a bude po škole." To se ale nestalo. Veronika začala spolupracovat s panem Saritou, který během genocidy uprchl do Ameriky. Tam se oženil, ale před pěti lety se vrátil zpátky. "Sehnal nám stavbyvedoucího, a my jsme tak mohli dát lidem z vesnice práci. Vlastně si tu školu postavili sami a o to víc si jí teď váží," říká mladá studentka, která momentálně dokončuje dizertační práci o rituálech ve Vietnamu a Kambodži.

Škola v Bantayrersey je státní, učitele poslalo ministerstvo školství. O trochu větší problém byl ale dostat do školy samotné žáky, protože děti běžně pomáhají rodičům na polích a jsou pro ně cennou pracovní silou. "Se starostou jsme obcházeli rodiny a vysvětlovali jim, proč je vzdělání důležité. Těm nejchudším jsme dokonce nakoupili pytle rýže, aby se jim vykompenzoval rozdíl v pracovní síle," popisuje.

Přesvědčit rodiče Veronice pomohl i kamarád Vun Han alias Lucky, který v Bantayrersey vlastní tuk-tuk, umí dobře anglicky a jednou chce podnikat a vozit turisty po Kambodži dodávkou. Postupně zapojila i kambodžské matky, které pro ni šijí oblečení na jógu a mají možnost si tak vydělat nějaké peníze.

Jelikož kambodžské školství je komplikované a neposkytuje žákům téměř žádné školní potřeby, připravuje Veronika s maminkou každoročně balíčky toho nejnutnějšího. "Teď musíme sehnat také kola, protože v Kambodži běžne nejezdí autobusy a vzdálenosti mezi vesnicemi nejsou nejkratší. Jeden chlapeček také postupně přestal chodit, a tak mu sháníme kolečkové křeslo." Nikdo prý úplně netuší, co mu je. Není se ale moc čemu divit, protože Kambodžané nemají zdravotnickou péči, ale medicinmany, šamany a také vlastní diagnózy.

"Když už v Kamobodži potkáte nemocnici, je úplně prázdná, nikdo tam nechodí. Místní lidé mají tradiční víru ve východní medicínu. Ta samozřejmě také funguje, ale ne vždy a všude, stejně jako západní medicína si kolikrát neví rady," míní kardioložka Hana Pospíšilová, která dceru na expedicích po Asii často doprovází. "Mělo by to být víc provázané, vyřešilo by to spoustu problémů a medicínu jako takovou posunulo dopředu."

První škola úspěšně funguje už čtyři roky, další je skoro dostavěná a Veronika uvažuje i o třetí instituci. Kromě toho se intenzivně věnuje józe, kterou sama vyučuje, a organizuje i jógové pobyty mimo jiné také v Kambodži. Její aktivity oceňuje dokonce král Norodom Sihamoni, který kdysi studoval v Česku. "Ten ale bohužel v Kambodži moc velkou moc nemá, tady vládne rodina bývalého Rudého Khmera Hun Sena. Je to dost smutná situace," krčí Veronika rameny.

Hezké situace tak mohou vznikat alespoň díky její iniciativě – a během pěti let, po které projekt běží, lze prý pozorovat stále větší zájem kambodžských dětí o vzdělání. A nejenom to: "Když děti přijdou ze školy domů, učí číst a psát také své rodiče. Spousta lidí se mě ptá, proč nepomáhám v Česku. Já nejela do Kambodži s primárním cílem postavit školu. Ale setkala jsem se tam s akutním nedostatkem vzdělání. A tak jsem to udělala. Není to nic zase tak složitého, alespoň když se na to dívám s odstupem času. Postavit školu může v podstatě každý," dodává s úsměvem.

Nominovat člověka, který by si za dobré skutky zasloužil uznání a podporu, můžete i vy. Všichni ocenění laskavci v rámci komorního setkání obdrží od Nadace Karla Janečka šek na 6⁶ (tedy 46 656) korun, který mohou využít pro libovolné účely.